S celebritou

Martin Straka sehrál v NHL přes tisíc zápasů

4. 12. 2017

Hokejová legenda získala s českým hokejovým týmem zlatou olympijskou medaili v Naganu i zlatou medaili z mistrovství světa ve Vídni.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Martina Straky, HC Škoda Plzeň

Bývalý český hokejový útočník Martin Straka se narodil v roce 1972. S ledním hokejem začínal v Plzni, za kterou v sezoně 1990/1991 sehrál první extraligové utkání. V dresu Československa vybojoval dvě juniorské bronzové medaile – na Mistrovství Evropy „18“ v roce 1990 a o rok později na Mistrovství světa „20“. V roce 1992 si ho ve draftu NHL vybral tým Pittsburg Penguins. V NHL sehrál přes tisíc zápasů a hrál také v týmech Ottawy Senators, New York Rangers, Floridy Panthers a Los Angeles Kings. Za svou čtrnáctiletou kariéru v zámoří připsal do statistik 717 kanadských bodů (257+460) a zahrál si v utkání hvězd NHL All-Star Game. V roce 2008 se vrátil do Plzně jako hráč a zároveň přijal místo generálního manažera. Později v Plzni převzal místo majitele klubu a s týmem se stal mistrem české extraligy. Kariéru ukončil po sezóně 2013/2014. V reprezentaci debutoval v lednu 1992 proti Švédsku a poslední utkání sehrál v listopadu 2008. Česká hokejová legenda získala s českým hokejovým týmem zlatou olympijskou medaili v Naganu (1998) nebo zlatou medaili z mistrovství světa ve Vídni (2005). O rok dříve na MS v Praze byl kapitánem české reprezentace. Martin Straka má také bronzovou olympijskou medaili z roku 2006.

Hokejovou legendu jsme požádali o rozhovor. V kolika letech jste začal hrát hokej?
Začal jsem v pěti letech, kdy mě k hokeji a fotbalu přivedl táta. Táta to ve fotbalu dotáhl do divize, ale bavil jej i hokej. Tak mne i bráchu, který je o osmnáct měsíců starší, dovedl na zimák. Hokej nás hned chytil a začal bavit.

Kromě hokeje jste závodně hrával i fotbal?
Ve čtrnácti letech jsem s fotbalem skončil a hrál jen hokej. Abyste současně dělali na vrcholné úrovni dva sporty, to již nejde – na víc než jeden sport není čas.

Jaké jste měl vzory?
V české lize jsem obdivoval Otu Janeckého a Vincenta Lukáče. Poté jsme na mistrovství světa mohli vidět Wayne Gretzkého a Mario Lemiuexe – a to pak byly mé hvězdy. A úžasné bylo, že jsem si s nimi mohl poté i zahrát.

Pamatujete si na svůj první ligový zápas v tehdy československé lize?
To si nepamatuji, je to strašně dávno. Ale bylo to v sezóně 1990/1991 v československé lize, kdy jsme skončili pátí nebo šestí. O rok později jsme hráli o titul (s Duklou Trenčín Plzeň prohrála 1:3 na zápasy). Poté jsem odešel do NHL.

Po dvou sezónách v extralize jste odešel do nejslavnější soutěže světa NHL. Jaký to byl pro Vás skok?
To byl obrovský rozdíl. Neměl jsem to štěstí jít na vojnu (smích), takže do té doby jsem byl mimo domov maximálně na týden, a to na nějakém turnaji. A najednou jsem byl celou sezónu sám – jiná životní úroveň, úplně jiné stravování, vlastně všechno nové – ze začátku to bylo hodně těžké.

V NHL jste odehrál přes tisíc zápasů. V nejslavnější soutěži jste byl jednou ve finále, ale Stanley Cup se Vám nepodařilo vyhrát. Co tomu scházelo?
Ve finále jsem byl s Floridou a hráli jsme proti Coloradu, které nás porazilo 4:0 na zápasy. Byli hodně silní, kvalitu měli obrovskou – v té době za ně hráli Joe Sakic, Peter Forsberg. Byli v té sérii dominantní a zaslouženě vyhráli. A co scházelo vyhrát Stenley Cup v jiných letech – někdy nám scházelo trochu štěstí. 

Po návratu domů jste hrál i dělal nejprve manažera Plzně, poté jste se stal většinovým vlastníkem. Jak náročné bylo dostat, ekonomicky v té době upadající klub, na místo jednoho z nejlépe finančně fungujícího klubu v Česku? 
Když jsem se vracel do Česka, tak jsem chtěl působit v Plzni. Hokej mne baví, žiji tím – snad i rozhodl nějaký instinkt. Navíc jsem měl a mám kolem sebe skvělé lidi.

Rozhodly Vaše zkušenosti z NHL, kde jste se mohl učit, jak fungují kluby?
Po sportovní stránce je u nás nyní vše srovnatelné s NHL. V Plzni mám výborné asistenty Jardu Špačka, Ladislava Čiháka, Jiřího Hanzlíka. A lidé, kteří trénovali přede mnou – zkušený trenér Marián Jelínek, odborníci Milan Razým, brácha Michal a Pavel Hynek – ti to všechno nastolili. A my se k tomu přidali.

Symbolické bylo, že Plzeň v sezoně 2012/2013 poprvé v historii vyhrála ligu a Vy jste dal rozhodující gól proti Zlínu v prodloužení v 92 minutě. Myslíte si, že ten gól byl nějaký zásah „shora“?
Ne, ne – to bylo štěstí. Myslím si, že jsme si titul zasloužili. Poslední tři sezóny, než jsme ten titul získali, jsme byli na špici ligy. Získali jsme i Prezidentský pohár (pro vítěze základní části), skončili jsme druzí, třetí. Šli jsme titulu naproti a sešlo se všechno se vším. Člověk, aby něco vyhrál, musí mít i štěstí. Navíc jsme neměli zraněné hráče. A v prodloužení jsme měli více štěstí a je jedno, kdo dal rozhodující gól. Hlavní je, že my jsme získali ten toužebný titul.

V jednačtyřiceti letech jste ukončil kariéru. Když nyní sledujete Vašeho kamaráda Jardu Jágra – nelitujete toho, že to bylo brzo?
Nebylo. Mne už pokračovat nedovolovalo zdraví. Já Jardu obdivuji, v tolika letech hrát a co vše dokáže – to není žádná sranda připravit se na sezónu v NHL, to není česká liga. Já vím, jak se cítím, když musím každé ráno vstávat a jít něco dělat. Já bych to v jeho věku určitě nezvládl.

Vlastníte přední český klub, Jarda Jágr Kladno hrající nižší soutěž (WSM ligu). Nechodí si k Vám pro rady, jak správně řídit hokejový klub?
Ne, vůbec. Jarda je pořád hokejista, a na vedení klubu má lidi. Až skončí, tak se tomu bude nejspíš věnovat naplno.

Nyní vlastníte klub a zároveň jste trenérem. Jak vše stíháte?
Jak jsem říkal, mám asistenty, kteří odvádějí skvělou práci. Snažím se být na všech trénincích, ale někdy to nejde kvůli různým jednáním. Navíc mám k ruce Emila Kristka (generální manažer), který se stará o důležité věci jako například shánění peněz nebo schůzky se sponzory, takže v těchto věcech je postaráno o vše.

Co považujete za svůj TOP úspěch v kariéře?
Zlato z olympiády v Naganu je velký úspěch. Dokázali jsme to (Česko) poprvé a snad ne naposledy, snad to po nás někdo zopakuje. Ale nejvíce si cením titulu s Plzní, protože vím, co vše za tím stálo a jak to bylo těžké – ať už z pozice sportovní (jako hráč), tak manažerské. Olympiáda se uskutečnila během dvou týdnů, liga je dlouhodobá záležitost – celoroční proces, i proto si vítězství v lize tak vážím. Navíc to byl historicky první titul pro Plzeň a pro mne znamenal třešničku na dortu.

Nagano – je to téměř 20 let. V té době jsme získávali tituly mistrů světa, nyní je obrovský úspěch jakákoliv medaile. Kde Vy vidíte příčinu, proč Česko opustilo přední příčky?
Možností sportovat je nyní daleko více než v minulosti – například florbal. Za komunismu se děti převážně věnovaly hokeji a fotbalu, a těch dětí v hokeji je nyní podstatně méně než dříve. To je jedna věc. A druhá, že ty děti dnes nejsou tak cílevědomé. Mají všechno, hrají si s tabletama, a jsme na ně měkcí. Já si pamatuji, když jsem byl malý, tak nás cepovali i fackovali. Dnes se nikdo nesmí nikoho dotknout, vynadat mu, takže ty dnešní děti jsou zhýčkané. To my nebyli, my museli ve škole poslouchat, měli jsme respekt a byli pokorní. To dnes dětem chybí.

Do českého hokeje se vrací úspěšní hokejisté devadesátých let. Vrátí se český hokej na dřívější pozice?
Doufám, že ano. Jsem rád, že se vrací kluci z NHL. Před časem se do Brna vrátil Martin Erat a hráči z ligy potom od něj vidí, jak ten hokej má vypadat. Od každého hráče, který se vrátí z NHL, KHL nebo jiných kvalitních zahraničních lig, se naši ligoví hráči mají co učit – a to jak na tréninku, tak v zápase.

Můžete sestavit svoji nejlepší pětku, se kterou jste v životě hrál? K sobě přiřaďte jednoho brankáře, dva obránce a dva útočníky. 
Určitě Jardu Jágra, se kterým jsem zažil strašně moc. Měl jsem možnost si také zahrát s Mario Lemiuxem. V obraně Kevin Hatscher (americký obránce) a Jirka Šlégr. A v brance Dominik Hašek.

Který trenér Vám nejvíce dal?
Měl jsem vynikající trenéry, vzpomínám na všechny. Vzpomínám hodně na tátu, který mne vedl od malička a dával mi rady, dokud žil. Pomohl mi nejvíce.

Vy jako trenér vypadáte dost klidně. Dovede v kabině pořádně zakřičet?
No to vůbec, já klidný v žádném případě nejsem. Možná tak vypadám, ale nejsem. Jako trenér nejsem moc pozitivní, snažím se spíše vytýkat chyby, aby si to hráči pamatovali. Ale umím i pochválit.

Kolik hodin denně se věnujete čistě hokeji?
Od rána od osmi hodin do třinácti, čtrnácti.

Plzeň – to je sportovní město. Kromě hokeje také fotbal, který v posledních letech vyhrává ligu. Chodíte na fotbal?
Jak jsem říkal, když jsem byl malý, tak jsem fotbal hrával. Nyní mi zahrát si fotbálek nedovolí „kolena“. Před dvěma roky, kdy jsem ještě netrénoval a měl více času, tak jsem se občas šel na fotbalový zápas podívat. Ale letos mi to bohužel kvůli vytíženosti zatím nevyšlo. Ale určitě se zajdu podívat, protože kluci hrají skvěle, mají plný stadión, který je zmodernizovaný, a atmosféra je tam úžasná.

Projel jste téměř celý svět – kde se Vám nejvíce líbilo?
Nejvíce v New Yorku – to město jsme si užili. Také Los Angeles bylo úžasné. Jejich počasí je fantastické – chodíte každý den v šortkách, dáte si oběd, večeři nebo kafe venku v pěkném počasí. Tato dvě města byla úžasná.

Máte dvě dcery (Agátu 14 let a Beátu 9 let) – sportují?
Obě sportují. Nechceme, aby doma ležely na gauči. Obě dělají gymnastiku, baví je to – to je podstatné. Jsem rád, že mám dvě holky. Kdybych měl kluka, tak bych byl na něj určitě pes a to se v dnešní době nenosí. Dnes musíte děti jen chválit (smích).

A poslední otázka. Vaší zálibou je golf. Máte na něj čas – jak často hrajete?
Teď bohužel málo. Když jsem byl na dovolené, tak jsem si zahrál. V létě se snažím jít hrát tak jednou týdně. Ale s trénováním se to dá těžko skloubit, takže jsem letos trochu zaostával. Snad se v dalších letech zlepším a na golf budu mít více času.