S celebritou

Simona Stašová hrála divadlo poprvé ve svých šesti letech

26. 7. 2017

Významná česká herečka si celý život opakuje slova své maminky Jiřiny Bohdalové: „Jenom nejsilnější přežijí. Žádný neúspěch nesmí odradit a musí se jít dál.“

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Simony Stašové

Významná česká herečka Simona Stašová je dcerou hvězdné Jiřiny Bohdalové a seismologa, astrofyzika RNDr. Břetislava Staše. Po dvou letech na pražské konzervatoři vystudovala DAMU. V roce 1976 byla v angažmá nejprve rok v Českých Budějovicích, poté 14 let v Divadle E.F. Buriana v Praze Na Poříčí. Od roku 1991 je členkou Městských divadel pražských. Od poloviny devadesátých let se stala jednou z našich nejvytíženějších hereček současnosti. Ztvárnila několik desítek postav především v televizních filmech a seriálech, jako například ve velmi známých filmech Pelíšky, Román pro ženy, Musíme si pomáhat, Muži v naději nebo v seriálu Přítelkyně z domu smutku. Zahrála si i v mnoha televizních inscenacích a pohádkách. Obdržela také divadelní Cenu Thálie.

Populární herečce jsme položili několik otázek. Když řekneme dětství – co si pod tím vybavíte?
Musím začít nelehkou dobou padesátých let, především pro dědu a babičku a pro mou mámu a tátu. Tihle moji nejbližší mě od všech hrůz té doby uchránili, takže já si pamatuju rodinu, která držela pohromadě, i když počítali každý pětník. Byla jsem vychovaná ve skromnosti, ta největší hodnota u nás v rodině byla láska a soudržnost. Děda, kterého komunisti odsoudili na 15 let do vězení, protože ukrýval ministra financí Benešovy exilové vlády Ladislava Feierabenda a pomáhal mu při útěku z republiky, se dočkal loni vyznamenání medaile za 3. odboj in memoriam. Byly jsme na ocenění s maminkou a jsme na dědu pyšné.

Vy jste v prvních svých letech žila u babičky.
Dědu odsoudili 18. března 1955 a já jsem se v osmém měsíci v ranních hodinách 19. března 1955 mámě narodila. Zkonfiskovali nám veškerý skromný majetek a nebyl nikdo, kdo by živil rodinu. Babička byla v domácnosti, můj táta na vojně, sestře maminky Jarušce bylo 12 let a já byla čerstvé miminko. Všichni se obrátili na moji mámu. A tak to všechno začalo. Je to dlouhé vyprávění, které máma popsala ve své knize „Měla jsem štěstí na lidi“ – přečtěte si ji, stojí to za to. 

V devíti letech si Vás pak maminka vzala k sobě.
Ano, to byl rok 1964 a už proběhla amnestie politických vězňů, takže se děda vrátil a život se mohl, aspoň na čas odvíjet v příjemnějším rytmu.

Na co z té doby nejraději vzpomínáte?
Jak mě máma brala do divadla ABC, kde jsem vlastně strávila své dětství. Znám tam poslepu každý kout, takže to vlastně ani nemohlo dopadnout jinak, než že se budu taky věnovat divadlu.

Pamatujete si, v kolika letech jste poprvé veřejně vystupovala?
Bylo to právě v divadle ABC, kde jsem hrála dětskou roli Amorka, starého Amora hrál Václav Trégl a maminka tam hrála Smeraldinu. Mámě bylo 30 let a mně bylo 6 roků.

Dnes hrajete Vy sama v divadle ABC veliké role, jaký je to pocit chodit po těch chodbách z dětství a stát na jevišti, kde stála Vaše maminka?
Je to pocit bezpečí a domova. Nikdy bych toto divadlo neopustila. Přestože už nejsem ve stálém angažmá, jsem stálým hostem a miluju divadlo ABC.

Co tam momentálně hrajete?
Především svoje monodrama Shirley Valentine, měla jsem v dubnu už šestistou reprízu a v této tragikomedii je obsažený celý můj život. Ale ne jenom můj, Shirley Valentine vypráví humorným způsobem o všech ženách, o nás všech, o našich trápeních a osamění, o trampotách s dětmi, o milenci i manželovi a především o nevyužitém životě. Přes slzy a smích si společně prožijeme a uvědomíme, co chceme dál. Jsem šťastná, že tuto geniální hru můžu hrát právě ve svém divadle ABC.

V divadle ABC ještě hrajete italskou komedii s Michalem Dlouhým „Vím, že víš, že vím…“
To je taky krásná hra a lidem se moc líbí. Tam jsem si zase vykompenzovala svoji lásku k Itálii (Simona Stašová dlouhé roky žila v Itálii). Dotáčky, které jsou v druhé půlce, jsme točili přímo v Římě, ve Vatikánu, na Piazza Venezia, u Colosea i u Fontány de Trevi. Víte, všechny hry si vybírám takové, aby se diváci královsky pobavili a aby si ještě navíc odnesli domů chytré myšlenky a návod jak žít ten náš život o trochu líp.

Chystáte teď něco nového pro divadlo ABC?
Máme opět na mušce geniální hru. Víte, já si své hry pečlivě vybírám, protože je to můj život, je to způsob mé existence. Divadlo má obrovský smysl, když je dobré. Je to tady a teď, není to zakonzervovaný film, který už není možné opravit. Diváci si v průběhu repríz hru sami dodělávají svými reakcemi, a tu atmosféru lidí naživo nemůžete ničím nahradit. Na jevišti vám nikdo nepomůže, buď zaujmete, pobavíte, nebo diváci už nikdy nepřijdou. Nemůžete je přemluvit, aby si koupili lístky. Buď si vás najdou, nebo ne. Je to strašně poctivá práce, tam neexistuje protekce – a já si svého diváka výběrem svých her i výběrem partnerů velmi hýčkám.

Často jezdíte hrát i po Čechách a Moravě – do všech venkovských divadel, malých i velkých. Není to únavné?
Je. Ale všechno krásné vás něco stojí, energii, čas, ale ta odměna, která přijde na konci každého představení, za to stojí. My jsme vlastně jedni z mála, kteří vědí okamžitě, zda pracují dobře nebo ne. Tu zpětnou vazbu od diváků máte po každém výkonu, a to je to, co mi nabíjí baterky do života, a to je to, proč na jevišti únavu necítím. To až potom, když sednu do auta a jedeme domů. Samozřejmě sama neřídím, takže si můžu i schrupnout, nebo si číst s baterkou, poslouchat muziku – není to špatné.

Měla jste herecký vzor – ať už u nás nebo v zahraničí?
Mým hereckým vzorem byla a je moje máma a taky italská herečka Anna Magnani. Ta byla stejně stará jako moje babička, narodila se v roce 1908 a byla první z italských hereček, které před kamerou existovaly. Když se rozčílila, tak naplno, když brečela, tak naživo, když se smála, tak z plných plic. Vlastně moje máma i Anna Magnani mají hodně společného. Dnes hraju její život v divadle Bez zábradlí v tragikomedii Římské noci a hraju vlastně tak trochu i moji mámu. Vášně naplno a plné herectví. Partnerem je mi Olda Vízner, který hraje kamaráda Anny Magnani, amerického dramatika Tennessee Williamse. Milujeme toto představení.

Vy jste začala mít herecké úspěchy až po čtyřicátém roku. Stala jste se velmi slavnou – změnila Vás osobně ta sláva?
Doufám, že ne. S maminčinou slávou jsem žila od jejího filmu Dáma na kolejích, kdy mi bylo 12 let, a od té doby vím, co sláva obnáší. Pokud to není hvězdička, která zazáří a pohasne, tak je to především tvrdá práce na sobě. To jsem viděla u mámy, a to jsem si vzala do vínku. Máma mi hned na začátku, když jsem se hlásila na konzervatoř, řekla, že pokud na sobě nebudu pracovat, pokud si neuvědomím, co všechno musím obětovat, tak ať do toho radši nejdu. Řekla mi, že jenom nejsilnější přežijí a že žádný neúspěch mě nesmí odradit a musím jít dál. Tato slova jsem si celý život opakovala a opakuju si je i dnes.

Věnujete se teď především divadlu, nezanevřela jste na film a televizi?
Víte, vzhledem k tomu, že si divadlo vybírám sama, a musím říct, že dlouze, protože než takovou dobrou, geniální hru najdu, musím přečíst i stovky divadelních her. Rok čtu a pak to ve mně zazvoní a je mi jasné, že tuto chci a žádnou jinou. Vybírám si i režiséry, i kolegy. To je vlastně vrchol mé kariéry, že mám tuto neskutečnou svobodu a že se mnou chtějí ti nejlepší pracovat. Beru to jako vyznamenání. Ve filmu a v televizi jsem velmi závislá, výsledek té práce nemohu úplně ovlivnit, zatímco v divadle ano. Neříkám, že už nikdy nic nenatočím, ale čekám na takovou příležitost, která je takzvaně neodmítnutelná. Potom zase na čas umenším divadlo a pustím se do filmu. Věřím, že něco takového ještě v budoucnu přijde. A když ne, mám to své fantastické divadlo.

V mládí jste údajně měla nadváhu. Již roky jste štíhlá a vypadáte skvěle. Jak to děláte, jak se udržujete v kondici? 
Máte pravdu, byla jsem takzvaný ‚purclík‘ a děda tomu říkal: „ty dobře vypadáš“. Dnes už se musím o sebe starat, abych ten nápor na jevišti vydržela. Pravidelně cvičím, chodím sem tam si zaplavat, jezdím hodně na kole a miluju ryby. Můj jídelníček je zelenina, sýry, ovoce a ryby. A taky jogurty, ty miluju. Taky hodně spím, potřebuju svých osm hodin naspat, abych se cítila dobře. Spánek je zázračný.

Máte dva dospělé syny – jste ráda, že se nevěnují herectví? A co dělají?
Promiňte, moji synové nemají rádi, když o nich mluvím, a musela jsem jim to slíbit. Chtějí si svoji cestu vyšlapat sami, a já to respektuji a vážím si jich za to. Takže až je někde potkáte, zeptejte se jich.

Patříte k umělcům, kteří se hodně angažují v charitě. Co Vás k tomu vedlo?
Mám bohatý naplněný život, a tak bych ráda tam někam nahoru za to všechno poděkovala, a aby nezůstalo jen u slov, tak pomáhám tam, kde je potřeba. Svoje jméno dám pouze tam, kde vím přesně, kam peníze vybrané doputují. Proto jsem už třináctým rokem patronkou Akce CIHLA – vybudovali jsme pro mentálně postižené chráněné domovy s asistenty a klienti mohou žít plnohodnotný život. Jsem také čtvrtým rokem patronkou Nadačního fondu Harmonie, kde zdarma učíme děti ze sociálně slabých rodin hrát na hudební nástroje, které taky dostanou zdarma. Jedinou podmínkou je chtít 3× týdně chodit na dvě hodiny výuky. Jednou za dva měsíce mají děti koncert s profesionály a jezdí i do zahraničí. A pak jsem už 15 let patronkou Adopce na dálku – Centrum dialog. Mám dvě adoptivní děti: jednoho 22letého Mamadou Diallo z Guiney a šestiletého Osmana Burmana z Keni. Za 7.500 korun ročně mohou studovat a ve škole dostanou i jídlo a oblečení. Myslím, že to je minimum, co člověk může udělat. Co myslíte?

Máte nějaký sen, který byste si chtěla splnit?
Mám, ale sny se nemají říkat nahlas, aby se nevyplašily.