S celebritou

Fotbalový brankář Mikloško se jako první Čechoslovák prosadil v Anglii

5. 4. 2017

Legendární československý gólman Luděk Mikloško odchytal za Československo 42 zápasů a v současnosti sleduje české brankářské talenty.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Luďka Mikloška

Legendární československý gólman Luděk Mikloško se narodil v prosinci 1961. Mikloško za československé, a později české, mužstvo chytal ve dvaačtyřiceti zápasech, přičemž byl účastníkem mistrovství světa v roce 1990 v Itálii. Od poloviny osmdesátých let do začátku devadesátých let v Československu jasná jednička mezi tyčemi. V československé lize odchytal 234 zápasů, převážnou část (211) v Baníku Ostrava. Byl prvním československým fotbalistou, který se prosadil v anglické nejvyšší soutěži „Premier League“. Od roku 1990 dvacet let působil v Anglii, nejdříve jako brankář West Hamu United (315 utkání), později hájil svatyni Queens Park Rangers (57 zápasů). Když s chytáním skončil, dělal ve West Hamu několik let trenéra brankářů. Po 21 letech v Anglii se vrátil do Čech a nyní pracuje pro manažerskou společnost Sport Invest, která v České republice sleduje talentované brankáře. Internacionál Luděk Mikloško nyní bydlí v Kopřivnici. Je ženatý a má dospělého syna Martina, který ale žije v Anglii.

Fotbalovou ikonu jsme požádali o rozhovor. Luďku, v kolika letech jste začal s fotbalem?
Pocházím z malé vesnice z Němčic nad Hanou a tam všichni kluci začínali s fotbalem. Začal jsem chodit kopat do balonu v sedmi letech a do nějakých čtrnácti let jsem hrál v poli, protože v bráně jsem nechtěl stát. V té době Prostějov sháněl brankáře, a protože jsem byl vysoký, tak se mne zeptali, zda nechci u nich chytat. Tak jsem ve čtrnácti letech začal jezdit na brankářské tréninky do Železáren Prostějov. A po půl roce jsem tam přestoupil a začal chytat dorosteneckou ligu.

Dělal jste v dětství nějaké jiné sporty?
Ve škole jsem ještě hrál basketbal a házenou, která mne hodně bavila. Později jsem byl na vážkách, zda hrát fotbal nebo házenou. Prostějov v té době hrál v házené ligu. Ale nabídka z prostějovského fotbalu přišla o týden dříve, takže vyhrál fotbal.

Jak jste se objevil v Baníku Ostrava?
V Baníku působil jako trenér dorostu Kolda, který byl z Prostějova. Takže mne znal a po roce v Prostějově mne přetáhl do Baníku.

Měl jste v dětství nějaký fotbalový vzor?
V mládí jsem hodně sledoval Ivo Viktora, který byl v té době světovým gólmanem. A poté jsem přišel do Baníku a mohl trénovat s Frantou Schmuckerem a Pavolem Michalíkem. To byli pro mne vzory, od kterých jsem se učil. Oba Byli to rozdílní brankáři – Michalík perfektní na brankové čáře, Schmucker fantasticky ovládal velké vápno. Od obou jsem se mohl učit a snažit se pro sebe vybrat nejlepší od nich. Školu jsem měl vynikající a i ta možnost, že jsem od patnácti let trénoval s prvním mužstvem Baníku s hráči jako Vojáček nebo Radimec, bylo pro mne neskutečné. To dneska bohužel už není a situaci v Česku nechápu. Já jsem začal chytat ligu v osmnácti letech, Srníček, Stejskal také v osmnácti, Čech v sedmnácti letech. Brankářů tady vyrůstalo hodně a dnes se to zastavilo. Talenty tady máme, ale brzdíme je neuvěřitelným způsobem. Nejsou peníze na trenéry brankářů a fotbalový svět je úplně jinde. Každý tým ve světě má trenéry brankářů – od dospělých po žáky – takže s mladými brankáři se pracuje daleko lépe než u nás. Bohužel již od mládí 90 procent trenérů hraje v Česku na výsledky a spíše hledí na sebe než na výchovu dětí.

Baník Ostrava byl pověstný vynikajícími brankáři – Schmucker, Michalík, Mačák, Vy, Srníček – co jméno, to brankářský pojem. Všichni chytali v Baníku a také v reprezentaci. V čem bylo to kouzlo, že Baník měl tak super gólmany?
To byla obrovská zásluha Franty Schmuckera (nejdříve brankář, později trenér brankářů), který v té době zavedl to, co je dnes ve světě běžné. A my jsme od toho ustoupili. Chápu finanční situaci klubů, ale pokud fotbal chceme dělat dobře, tak každý tým musí začínat od kvalitního brankáře. A ty si musíme vychovávat. Já mám ten pocit, že brankáři jsou pro kluby jako v dobách před 50 roky – „Ty jsi brankář, tak si stoupni někde za bránu, nebo se tam někde rozcvičuj“. Místo abychom šli dopředu, tak jsme se vrátili o 50 let zpátky. Bohužel je to i ve velkých klubech, kde peníze na trenéry brankářů nejsou. A větší kluby mají i 20 brankářů od dětí po dospělé, tak proč by nemohli mít třeba dva trenéry, kteří by s nimi trénovali čtyřikrát týdně.

V osmadvaceti letech jste přestoupil zřejmě do nejlepší ligy světa – do týmu West Hamu. Byl to velký skok z české do anglické ligy?
Pro mě to byla příležitost dokázat, že i český fotbalista se může prosadit v Anglii. Byl jsem vlastně prvním českým hráčem, který do Anglie přestoupil. Motivace byla velká. Chtěl jsem ukázat, že fotbalista, který vyrostl v Čechách, může hrát anglickou ligu.

V Anglii jste strávil hodně let. Na co nejvíce vzpomínáte?
Na fotbalovost té země, jak celá země fotbalem žije. Na přístup lidí k fotbalu, který je v Anglii na úplně jiném místě, než je u nás. Když jsem přišel do Anglie, tak jsem byl překvapený, jak je tam vše jednoduché. V Baníku jsme měli tréninkové podmínky včetně zázemí, rehabilitace na mnohem kvalitnější úrovni než tam. V Anglii to bylo postavené na věcech, které jsou k fotbalu potřeba – kvalitní tréninkové oblečení, kvalitní travnatá hřiště, kvalitní trenéři. V té době tam byl jeden fyzioterapeut, žádný masér, žádná rehabilitace. Vše bylo na hráčích, kteří mohli chodit do blízkého hotelu, který měl k dispozici sauny, vířivky. V té době Anglie nebyla tím zázemím před ostatními zeměmi. Já jsem ale v Anglii pookřál, znovu jsem se nabudil. Vlil se mi život do krve, takže jsem hrál až skoro do čtyřiceti let. A kdybych nechtěl skončit, tak jsem mohl pokračovat dále. Ve West Hamu jsem byl registrován – a kdykoliv mohl naskočit do zápasu – až skoro do padesáti let, kdy jsem po devíti letech skončil s trénováním brankářů.

Máte jednoho syna, který žije v Anglii. Hrál fotbal?
Hrál fotbal, ale měl smůlu. V patnácti se zranil tak, že přišel o čočku a od té doby má v oku umělou čočku. Přes rok nemohl sportovat kvůli tlaku v oku, takže úplně skončil s fotbalem. Vystudoval univerzitu a po této stránce jsem na něj hodně pyšný. Od svých sedmi let žije v Anglii, takže dnes je to Angličan, který je tam doma.

V Anglii máte velké jméno, přesto jste se vrátil do Česka. Proč?
Sice je to jiný svět, ale tady jsem se narodil, a táhlo mne to domů. V minulosti jsem si říkal, že až skončím s fotbalem, tak se vrátím domů. Syn nám ale řekl, že se do Česka nevrátí, že má domov v Anglii. Přesto jsme se manželkou rozhodli vrátit. V té době jsem nechtěl již nic ve fotbale dělat, ale po roce se vše změnilo.

Co jste ten rok bez fotbalu dělal?
Chodil a užíval jsem si Beskydy. Prošel jsem si je křížem krážem. Užíval jsem si to, ale doma už mě to tak nějak nudilo, a fotbal mi začal scházet. V tu chvíli přišel s nabídkou Sport Invest, jestli bych se nechtěl starat o brankáře, že bych si vše sám korigoval podle svého a měl na starost pár gólmanů a samozřejmě další talenty vyhledával a pomáhal jim v rozvoji.

Dříve v Anglii působila řada českých fotbalistů ve špičkových klubech. Vy, Šmicer, Berger, Poborský, Srníček, Stejskal atd. Nyní, až na výjimky v druhé lize, nikdo. Proč se český fotbal tak propadl?
Obrovskou chybou bylo zrušení tréninkových středisek mládeže. Co bylo dobré, tak se před několika roky rozbilo. Začaly se vymýšlet nesmysly, které pro Česko vůbec nebyly. Dnes se dělají akademie (do 15 let), které z mého pohledu jsou přínosem. Určitě je to dobrá myšlenka, aby nejlepší hráči trénovali spolu. Bude ale záležet na tom, co bude následovat. Pokud to nebude mít návaznost od 15 let v klubech, kde musí nadále kvalitně trénovat a hrát, aby se zlepšovali.

Kolik hodin denně sledujete fotbal?
Dá se říci, že denně. Jen v zimě méně, protože halový fotbal nesleduji, pro mne je to jiný sport. Ale když je sezóna, tak někdy i tři zápasy za den.

Nyní k reprezentaci, ve které jste odehrál 42 zápasů. Váš nejkrásnější zážitek v reprezentaci?
Samozřejmě mistrovství světa v Itálii (Československo skončilo ve čtvrtfinále po porážce s pozdějšími mistry světa Němci), kde jsem ale dělal dvojku Honzovi Stejskalovi. To byl můj největší zážitek. A pak samozřejmě můj druhý reprezentační zápas proti mistrům světa Italům, kdy jsme na jejich půdě remizovali 2:2. Také zážitkem byl zápas proti Německu. Na tyto zápasy rád vzpomínám.

Hrál jste ligu československou, i anglickou, také za reprezentaci. Zřejmě to bude velmi těžké, ale mohl byste sestavit Vaši TOP jedenáctku spoluhráčů s Vámi jako brankářem?
Nikdy jsem to nedělal a ani neudělám. Nechtěl bych nikoho zapomenout, protože jsem hrál se spoustou vynikajících fotbalistů jak u nás, tak v Anglii. Hrál jsem s hodně hráči, kteří byli nedocenění, a pořádně se o nich mluvilo, až odešli do zahraničí – třeba Tonda Panenka.

A na kterého trenéra nejvíce vzpomínáte?
V Baníku nejvíce vzpomínám na trenéra Hadamczika, který mne dotáhl do ligy. Samozřejmě na mládežnické trenéry v Baníku – zejména Koldu, který mne vedl v dorostu. A samozřejmě gólmanský trenér Franta Schmucker, který mne měl na starosti.

Náš současný fotbal je nyní v krizi. Jakou cestou by se měl vést český fotbal, abychom navázali na úspěchy Vaší generace?
To je hrozně složité. Myslím si, že máme kvalitní trenéry a určitě máme dost trenérů, kteří chtějí pracovat s mládeží, kde vše začíná. Myslím si, že bychom už u mládeže měli přestat hrát týmově, a u mladých kluků vyhledávat talenty a snažit se je podporovat. A ne ten jejich talent ubít v tom, že musí plnit týmové úkoly, aby uhráli dobrý výsledek. To není cesta dopředu. Když se dnes jedete podívat na jakýkoliv tým české mládežnické reprezentace, tak tam vidíte jedenáct stejných fotbalistů a nevidíte tam žádného výjimečného hráče. V týmu soupeře vždy najdete jednoho, dva, výjimečné hráče, které my nemáme. Neumíme vychovávat individuality.

Sportujete v současné době, a jaké máte koníčky?
Na sportování moc času nemám a můj koníček jsou procházky se dvěma našimi mazlíčky – Čendou a Kryštofem – po Beskydech a okolí.

Poslední otázka. Před časem jste se podrobil operaci v naší Nemocnici Podlesí. Oč šlo?
Měl jsem arytmii. Pan docent Fiala mi provedl ablaci a musím zaklepat, zatím mi to drží a je to v pořádku. I když jsem byl upozorněn, že se to někdy může vrátit, zatím to drží. V nemocnici se o mne starali fantasticky, byl jsem ohromně spokojený. Měl bych chodit na kontroly, ale nechodím. Když k doktorovi nemusím, tak se jim vyhýbám (smích).