S celebritou

Trenér Vůjtek přivedl Slovensko ke stříbru z mistrovství světa

14. 2. 2017

Uznávaný hokejový trenér s týmem Lokomotiv Jaroslavl získal dvakrát titul ruského šampiona.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv HC Vítkovice RIDERA

Český hokejový trenér Vladimír Vůjtek se narodil v roce 1947 v Klimkovicích. Hokejově vyrostl v týmu Vítkovic, kde jako centr odehrál prakticky celou svou hokejovou kariéru. Během vojenské služby oblékal dres Dukly Trenčín. Kariéru ukončil v týmu TJ Karviná, kde od sezóny 1982/1983 začal své trenérské působení. Jako trenér třikrát přivedl svůj tým do finále extraligy – dvakrát s Vítkovicemi (1993 a 1997) a jednou se Zlínem (1995), ale z českého titulu se neradoval ani jednou. Od roku 2001 působil několik sezón v Rusku, kde s týmem Lokomotiv Jaroslavl získal dvakrát titul ruského šampiona a jednou, a to již v KHL, skončil třetí. Působil také v Kazani a Dynamu Moskva. Od roku 1992 byl asistentem a následující dvě sezóny i hlavním trenérem československé a později české reprezentace do 20 let. V letech 2012 až 2015 byl hlavním trenérem slovenské reprezentace, se kterou získal na Mistrovství světa v roce 2012 stříbrné medaile. V červnu 2015 se stal na jednu sezónu hlavním trenérem české hokejové reprezentace. V současné době dělá konzultanta trenérů ve Vítkovicích. Charismatického kouče jsme požádali o rozhovor.

V kolika letech jste začal hrát hokej?
Jsem jeden z těch „rybníkářů“, přestože v rodných Klimkovicích žádný pořádný rybník není. Sami jsme vždy ohradili potok a na tom jsme bruslili a hráli hokej. Pořádně hokej jsem začal hrát až na učilišti v patnácti letech a o rok později jsem již hrál za dorost Vítkovic.

Dělal jste i jiné sporty?
Dělal jsem všechno, co se na vesnici dalo. Hrál jsem od osmi let fotbal za Klimkovice a tento sport jsem pak měl jako doplňkový sport. Když nebylo dobré počasí pro fotbal nebo hokej, tak jsem hrál stolní tenis. Musím se pochlubit, byl jsem v něm žákovským přeborníkem okresu Nový Jičín.

Kdy jste začal hrát za muže Vítkovic?
Po dvou letech v dorostu jsem přešel k mužům, kteří tehdy hráli druhou nejvyšší soutěž. Poté jsem šel na vojnu do Dukly Trenčín, který tehdy také hrál druhou slovenskou ligu. Pak jsem se vrátil do Vítkovic, kde jsem působil do svých 32 let. Poté jsem ještě strávil dva roky v Trenčíně a pak zamířil do Karviné.

Tam jste působil hned jako trenér mužů?
Po roce v druholigové Karviné jsem se rozhodl, že v 35 letech skončím, přestože jsem tam měl smlouvu ještě na rok. Oznámil jsem to karvinskému vedení, které po týdnu přišlo s nabídkou, ať dodržím smlouvu, ale už jako trenér. Takže jsem jako první trenér přebral mužstvo, ve kterém jsem před několika dny hrál.

Byl jste výborný ligový hráč. Přesto – co tomu scházelo, abyste se například dostal do reprezentace?
To, že jsem začal pozdě a neuměl jsem „bruslit“. Bruslení jsem nahrazoval technikou a myšlením, ale na mezinárodní hokej to nestačilo.

V roce 2001 jste chtěl nechat trénování. Proč jste se v té době rozhodl jít trénovat do Ruska – v době, kdy to nebylo tak lukrativní jak nyní?
Dostal jsem nabídku, která se těžko odmítala. A hlavně to byla nová výzva. V té době tam nebyly ještě takové podmínky, takže se tam tak nechodilo kvůli penězům. Byl jsem první, ale byla to lákavá nabídka z toho důvodu, že jsem zbožňoval ruský hokej. Rád jsem se díval na ruský reprezentační tým – mně se jejich technický a bruslařský styl vždy líbil. Navíc neumím anglicky, německy, tak jsem nemohl jít do těchto zemí. A věřil jsem si, že se tam rychle doučím rusky. Myslím si, že to bylo pro mne velmi důležité životní rozhodnutí.

Hráči i trenéři, zejména v posledních letech, vedou kočovný život. Doprovázela Vás vždy žena a měla také slovo, kde půjdete trénovat?
Nerozhodovala. To jsem si vždy řešil sám, ať už jako hráč nebo trenér. Vždy mne ale následovala.

V Rusku a poté i na Slovensku jste si udělal velké trenérské jméno. V minulosti již dvakrát jste byl blízko jmenování trenérem české reprezentace, ale za podivných okolností byl zvolen někdo jiný. Nebylo Vám líto, že český hokej si na Vás vzpomněl až před rokem a jen na jednu sezónu?
Trenér národního mužstva může být jen jeden. Vedení hokeje tehdy zvolilo jiné trenéry. Jsem rád, že se na mne taky dostalo, aspoň na chvíli, a kariéru jsem mohl ukončit jako trenér národního mužstva. Trénoval jsem v Rusku, slovenský národní tým, ale přece jen trénovat tým své rodné země je nejvyšší čest.

Co považujete za svůj největší trenérský úspěch?
Vždy jsem si říkal, že největší úspěch byly dva tituly v Jaroslavli a že to nic nepřekoná. Ale Mistrovství světa v Helsinkách a stříbrnou medaili se Slováky bych dal asi před ty dva tituly v Rusku. Přece jen je to světový hokej.

V Česku i na Slovensku je hokej fenomén. Proč právě hokej je v těchto zemích tak populární?
Těžko říct. Říká se, že sport číslo jedna je fotbal. Myslím si, že v Česku i na Slovensku, nebo zemích bývalého Sovětského svazu, má hokej dlouholetou tradici a je populární.

V minulosti Československo na turnajích patřilo mezi největší aspiranty na titul. Dnes jsme velmi rádi, když přivezeme medaili. Po revoluci se například rušila tréninková střediska mládeže, byla zrušena základní vojenská služba, kde hráči kvalitně trénovali. Byly to největší chyby československého hokeje?
Je to jedna z chyb. Po revoluci lidé měli jiné starosti. Lidé nebyli zvyklí třeba přijít o práci, báli se toho. Hokej je finančně náročný sport a všichni v té době šetřili, kdyby se něco stalo. Neměli vždy na to, aby děti posílali na hokej. Ale myslím si, že je to za námi a dnes si lidé zvykli na ten styl života a děti se vracejí ke sportu, k hokeji.

Nebyla i chyba pro hokej, že se rozpadlo Československo?
Nebyl jsem pro rozpad. S odstupem času říkám, že tak korektní vztahy mezi Čechy a Slováky nikdy nebyly, jako jsou nyní. Nakonec si myslím, že to bylo k dobru věci.

Jak dostat český a slovenský hokej zase na místa, kam dříve patřil?
Myslím si, že se pro to dělá hodně. Malých hokejistů přibývá, vznikají akademie, kde se trénuje a vede na dobré úrovni. I mládežnické týmy se začínají prosazovat na mezinárodní úrovni a určitě nebude dlouho trvat, kdy budeme opět patřit mezi světovou špičku.

Nejdříve hráč, nyní trenér. Jaké jste měl vzory?
Jako hráč jsem si hrál na Frantu Vaňka (díky své technické a nápadité hře získal přezdívku „profesor“), bývalého hráče Brna a reprezentace. Byl to typ hokejisty, který se mi líbil technicky, byl slabší bruslař jako já (smích). Uvažoval dopředu, hrál to jak šachy – dva tahy dopředu už věděl, co udělá. A jako trenérský vzor jsem měl pana Štemproka.

Měl jste nebo máte před zápasy nějaké rituály?
Ne, na to nevěřím.

Jaký jste trenér? Tvrdý a náročný, nebo spíš kamarádský typ?
Spíš kamarádský. Ale to neznamená, že si hráči mohou dovolit všechno. Musíte postavit mantinely, a pokud se nedodržují, tak jsem byl schopen se s některými hráči rozloučit.

Říká se, že jste kliďas, ale jednou za čas vybouchnete a stojí to za to. Co Vás dovede tak vytočit?
Za ty roky trenérské práce někdy nastal nějaký konflikt. Vždy se někdy něco stalo, ale to vše musí zůstat v kabině. Byl jsem schopný zvýšit hlas, až jsem si to pak vyčítal, že jsem tak vybouchl. Ale to k té práci patří a někdy musí jít ten ventil ven.

Kolik hodin denně sledujete hokej?
Teď už méně, protože jsem penzista. Když jsem ale byl u národního mužstva, tak jsem hodně sledoval NHL, KHL, ligová utkání. Sledoval jsem hráče po celém světě. Samozřejmě když jsem byl u slovenské reprezentace, tak jsem sledoval více Slováky. Pak u české reprezentace české hráče.

Při zápasech působíte klidně. Jak to prožíváte vnitřně? Když jdete na střídačku – nedáte si třeba štamprličku něčeho ostřejšího pro uklidnění?
Když jsem byl mladší, tak jsem si dal něco na kuráž. Ale jen malou štamprličku. Ale teď už dlouhé roky ne.

Trénoval jste mnoho klubů. Kde se Vám nejvíce líbilo a proč?
Nemůžu si stěžovat na žádný klub. Jediná kaňka byla druhá sezóna v Kazani, kde se vyměnilo vedení a dávalo mi od začátku najevo, že mě tam nechtějí a počítají s jiným kádrem. Ale jinak všude jsem zažil dobré prostředí a dobré lidi, takže si nemohu stěžovat.

Jak se změnil hokej od doby, kdy jste aktivně hrál?
Hodně se změnil, to se nedá vůbec porovnat. Když se podíváte na záběry z 80. let a vidíte tu výzbroj, třeba u brankářů – to je úplně o něčem jiném. Ti hráči jsou dnes fyzicky silnější, robustnější, mají rychlejší bruslení, musí rychleji uvažovat. Dnes není tak pohledný hokej – ale při síle hráčů a rychlosti se nedá tak tvořit jako za doby třeba Hlinky.

Zkuste zavzpomínat na nejlepší hráče, se kterými jste hrál.
Hrál jsem s hodně vynikajícími hráči – třeba s Frantou Černíkem pět let v jedné lajně. Poté, kdy jsem byl trochu starší a potřeboval kolem sebe mladé rychlé hráče, jsem začínal s Mirkem Fryčerem a Láďou Svozilem, kteří se pak prosadili na mezinárodním poli. Rok jsem v Trenčíně hrál s Pavlem Richterem, který dlouho reprezentoval. To byli asi nejlepší hráči, se kterými jsem hrával.

A nyní sestavte nejlepší šestku, kterou jste kdy trénoval. Brankáře, dva obránce a tři útočníky.
To jste mě zaskočil – to musím hodně vzpomínat. Jako brankář asi jak jsem byl v Jaroslavli tak Jegor Podomackij, obránci Miloš Holáň a Richard Šmehlík, kteří se ve světě prosadili. Bohužel Miloše zastavila nemoc. A útočníci – určitě Andrej Kovalenko, to byl nejlepší hráč, kterého jsem kdy trénoval. Jako střední útočník Sláva Gusev a pak slovenský útočník Miroslav Šatan.

Ještě k Vaší rodině – je vlastně československá. Manželku jste si našel v Trenčíně, kde jste byl na vojenské službě. Vaše dcera Šárka je manželkou slovenského reprezentanta Róberta Petrovického a žijí na Slovensku. Komu rodina fandila, když jste trénoval českou repre?
Vždy fandili mně. Když jsem trénoval Slovensko, tak Slovákům. Pak Čechům. Ale mohu říct, že jak jsem byl český trenér, tak jsme se Slováky nehráli. Když jsem vedl Slováky, tak jsme hráli s Čechy na mistrovství světa i na olympiádě, tak fandili Slovákům.

Váš syn Vladimír byl také aktivním hokejistou a českým reprezentantem, zranění však předčasně ukončila jeho hráčskou kariéru. Jste na svého syna hrdý, co dokázal – přece jen má bronzovou medaili z mistrovství světa a dlouho hrál v NHL? 
Určitě jsem na něj hrdý. Při těch zraněních co měl, toho dokázal hodně. Stále mám v paměti mistrovství světa v roce 1997, kdy byl nejlepším hráčem mistrovství v kanadském bodování (byl také v nejlepší šestce turnaje). Spolu s Martinem Procházkou a Pavlem Paterou jim mistrovství skvěle vyšlo a pořád mám v hlavě góly, které tato trojka tak lehce dávala. Bohužel o rok později onemocněl, a proto se nezúčastnil olympiády v Naganu.

Kolik máte vnoučat? A sportují?
Mám čtyři vnoučata – dva kluky a dvě holky. Od kluka Vládi se děti „nepotatily“, takže nesportují. Od Šárky šestnáctiletá vnučka hraje dobře tenis a je ve slovenském výběru ve své kategorii, takže se tomu věnuje profesionálně. Vnuk má 14 roků a hraje hokej za Duklu Trenčín, ale kvůli zdravotním problémům nyní rok a půl nehrál. Ale už začal s tréninkem.

Ale k jiné věci. Legenda tenisu Ivan Lendl je velký hokejový fanoušek. Vy jste pro něj býval jako kapitán Vítkovic idol a často na Vaše hokejové zápasy vzpomíná. Jak Vás to těší?
Samozřejmě mě to velmi těší. S Ivanem jsem se osobně nikdy nesetkal, znal jsem se s jeho rodiči. Vím, že chodili s Ivanem jako malým klukem na každý náš hokej. A že fandil mně a Vláďovi Stránskému, jak se někde vyjádřil, je pro mne čest. Ivan je světově známá osobnost. Já jsem ho viděl hrát na vlastní oči jen několik zápasů na mistrovství republiky v Ostravě, kde mu bylo 18 let a celý turnaj vyhrál.

A poslední otázka. Vaší zálibou je tenis a rád luštíte křížovky. Máte na tyto záliby čas? Jak často hrajete tenis?
Tenis hraji dvakrát týdně. Už hraji jen čtyřhry, na dvouhru nemám dech. Baví mě to a odreagovává. Naštěstí zdraví mi stále slouží.