S celebritou

Pobrečel jsem si na stupních i při porodu

1. 10. 2016

Judista Lukáš Krpálek na olympijských hrách v Rio de Janeiro vybojoval jako jediný český sportovec zlatou medaili.

Text: Mgr. Karel Tejkal, Česká sportovní / Foto: Pavel Lebeda, Česká sportovní

Judista Lukáš Krpálek je momentálně nejpopulárnější a nejžádanější sportovec Česka. Na olympijských hrách v Rio de Janeiro vybojoval jako jediný český sportovec zlatou medaili. Prožívá období snů, jak sám přiznal, před rokem měl svatbu s manželkou Evou, měsíc před hrami se jim narodil syn Antonín. „Už věřím, že se mi to nezdá a že se neprobudím z neskutečně krásného snu,“ přiznal při rozhovoru, který poskytl po návratu z Brazílie našemu magazínu Náš AGEL.

Lukáši, bojíte se doktorů?
To jste mě rozesmáli, na to se mě ještě nikdy nikdo neptal. Doktorů? Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel, takže tím pádem asi ne. Popravdě, snažím se jim vyhýbat, co to jde, ale když jsou potřeba, tak jejich umění rád využiju.

Ani zubaře?
Tak k zubaři, tam chodím, a vždy jsem chodil dokonce rád, určitě se bojím víc, když se jdu prát, než když si sedám do zubařského křesla! To jsem úplně v pohodě.

A není to třeba tím, že v judu nejsou zuby tak na ráně, jako třeba v boxu nebo hokeji?
Kdepak, každou chvíli někdo přijde o zuby, spousta soupeřů už je měla vyražené, a tak mají umělé, hodně kluků nosí rovnátka. Když se pereme a z výšky na sebe padáme, je to skutečně o zuby. Já třeba právě ve finálovém zápase v Riu jsem měl strach, že jsem o zuby přišel, ale dobře to dopadlo, nejen s nimi.

Vedle zubů, existují nějaká klasická judistická zranění?
My máme snad úplně všechno, nejvíc to odnášejí kolena a ramena. Třeba brácha, ten má rameno již třikrát operované, člověk nikdy neví, co ho potká. Také strašně trpí prsty, když bojujeme o úchop. To prst vyjede z kloubu hned.

To zní skoro strašidelně, vy máte zatím štěstí?
Musím to pořádně zaklepat, vážnější zranění jsem nikdy neměl, když nepočítám lehkou operaci menisku. Také jsem stál tři měsíce s bolavými zády, ale to není nic proti tomu, co potkává soupeře. Po kolika operacích a po jaké době se pak znovu vracejí, klobouk dolů.

Jak to mají stokiloví chlapi se životosprávou, teď jsou módní různé diety, bez lepku, bez mléka, jak moc se musíte kontrolovat?
Před závody se musím držet, to jím třeba jenom maso, nebo naopak třeba jenom těstoviny. Ale po závodech, když je volněji, to si s chutí dám úplně všechno, na co jsem byl zvyklý, svíčkovou, knedlo zelo vepřo nebo pečené koleno.

Co dobrého to bylo v Riu po vítězném zápase?
To jsem spořádal kilo a půl masa. Za to jsem byl strašně rád, že mi ho připravili, protože jsem měl strašný hlad, za celý den jsem měl jen jeden banán a sušenku. Masa já jím a sním strašně moc, denně musím mít maso.

Denně toho také hodně naspíte, prý jste ohromný spáč.
To jsem byl od mala, už na základce jsem přišel domů ze školy, lehnul jsem si, pak šel na trénink a po něm šel zase spát. A když jsme vyrazili o víkendu na chatu, tak jsme v pátek dojeli, já si šel lehnout a vzbudil jsem se v sobotu před obědem. Obrovský spáč jsem byl i na soustředěních, tam jsem vlastně jen trénoval, jedl a spal.

Když jste teď čerstvě tatínek, to je asi velká změna?
Samozřejmě, trošku se to změnilo, už tolik nespím přes den. V noci je to normálně 8 hodin, ale po obědě, to si jdeme na hodinku, hodinku a půl, lehnout s Toníčkem spolu. No a spánkový deficit pak doháním na soustředěních, tam je to klasika, tam nedělám nic jiného, než že trénuji, jím a spím. Po soustředění jsem sice unavený z tréninků, ale mám dospáno.

Vy jste byl u porodu Toníčka, kdy jste se tak rozhodl?
Já tam chtěl být vždycky, nikdy jsem neuvažoval jinak, proto jsme si se ženou v lednu sedli, když se plánoval harmonogram olympijského roku, a vše přizpůsobili. Od začátku roku jsem měl jasno, že tři týdny před plánovaným porodem budu trénovat v Praze, přijeli sparingpartneři ze Slovenska, abych byl manželce po ruce a mohl u všeho být.

Vše vyšlo podle plánu?
Přesně, jsem moc rád. Byl to obrovský zážitek.
Když jsem viděl, co všechno musela Eva vydržet, rodili jsme totiž 9 hodin. Všichni chlapi by měli porod vidět, o to víc si pak ještě budou svých chlapečků a holčiček vážit. My měli super doktora i sestřičky, moc nám se vším pomohli, byli na nás, tedy hlavně na manželku, moc milí, a ta byla za jejich podporu moc ráda.

Porod je bez diskuse jeden z nejemotivnějších okamžiků života. Ovšem zisk zlaté olympijské medaile pro sportovce také, dostalo Vás něco víc?
To nejde porovnat, ale upřímně musím říct, že pokaždé jsem uronil slzu. Brečel jsem u porodu, když jsem sledoval, jak jde Toníček na svět, když mi ho dali do ruky, když jsem viděl manželku, jak září štěstím. A to samé bylo na olympiádě, když jsem stál na stupních a poslouchal hymnu. Došlo mi, že se splnilo to, po čem jsem celý sportovní život toužil.

Když Vám dali Toníčka poprvé a Vy ho vzal do těch Vašich tlap, nebál jste se, že mu ublížíte?
Kdepak, já to uměl hned od začátku, když jsem ještě bydlel v Jihlavě a bylo mi 12 let, tetě a strejdovi se narodil syn. A já jim se vším pomáhal, bavilo a zajímalo mě to. To mi moc pomohlo, teď vím, co a jak dělat, nebyla snad zatím věc, kterou bych neuměl. Byla to skvělá zkušenost, dokonce i manželka se mě někdy ptala co a jak dělat.

Jak v praktickém životě využijete, že jste takový silák?
Všechno unesu, tam, kde se jiní nadřou, tam jsem v pohodě. Když jsem ještě žil na vesnici, chodil jsem po brigádách a hodně času trávil na stavbě anebo pracoval v lese, kde jsem tahal klády. Nedělalo mi problém vynosit do pater cihly anebo maltu. Dělali jsme na střechách, tahali trámy. Když jsem viděl, že je někde něco těžkého, hnal jsem se k tomu, já to bez problémů zvládnul a navíc jsem měl radost, že pomůžu.

Ale kdyby bylo potřeba někam doběhnout?
Možná to zní nevěrohodně, ale běhal jsem hrozně rád, za školu dokonce závodně a hrozně dobře, dokonce jsem reprezentoval v přespolních bězích. Jak jsem ale pak narostl a zesílil, začala mě při běhu bolet záda, tak jsem musel zastavit, protáhl se a běžel dál. Tak teď běhám, akorát když hubnu. To radši sednu na kolo. To se úplně v pohodě po dlouhé době rozjedu a dám třeba 200 kilometrů, to je lepší, než jít běhat.

Máte radu pro své následovníky, kterých teď jistě budou plné tělocvičny?
Nejdůležitější je držet se sportu, který začnete dělat. A mít k tomu svůj sen, kterého chcete dosáhnout, a jít si za ním. Já kolikrát chtěl se sportem skončit a na judo se vykašlal, ale mamka mě naštěstí vždycky přemluvila. Vždy jsem se vrátil. Hlavní je vydržet a snít svůj sen, pro jehož dosažení je třeba obětovat všechno.

Pak je z toho i ta zlatá olympijská medaile. Kde ji máte?
Když jsem na chatě, tak na stolečku u postele, kde jsem pořád spával, doma ji dávám do trezoru, ale zatím ji vlastně nosím pořád u sebe. A to se o ni nebojím, to si ji ohlídám.