S celebritou

Aleš Loprais během Dakaru shodí až šest kilogramů

8. 10. 2015

Na Dakaru často panují obrovské teploty 45 až 50 stupňů, jezdí se v nadmořské výšce. Český jezdec při jedné etapě vypil i 10 litrů vody.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Aleše Lopraise

Český jezdec v dálkových motoristických soutěžích Aleš Loprais se narodil v roce 1980 v Olomouci. Nejtěžšího a nejnáročnějšího motoristického závodu na světě Rallye Dakar se účastní od roku 2006, v premiéře nejprve jako navigátor svého strýce, české legendy Karla Lopraise. Od roku 2007 se posunul na pozici pilota a jeho maximem se stalo třetí místo hned při premiéře. Původně se sice ještě věnoval dálkovému studiu práv, ale nyní je už věrný automobilům na plný úvazek. Se svou přítelkyní žije ve Frenštátě pod Radhoštěm a vychovávají syna Alexe.

Co Vás přivedlo k motorismu a v kolika letech jste s ním začal?

Poprvé jsem se svezl se soutěžním kamionem svého strýce Karla již v sedmi letech. A od té doby bych řekl ten „dakarský kolotoč“ začal.

Dělal jste v dětství a později nějaké další sporty?

Vždy jsem tíhnul k adrenalinu a rychlosti. Jezdil jsem BMX, paralelní slalomy, sjezdy na horských kolech a paragliding. Dalo mi to velké množství užitečných, někdy i bolestivých, zkušeností.

Jak moc Vás ovlivnil strýc Karel Loprais, který s vozem Tatra šestkrát vyhrál slavnou dakarskou rallye a vysloužil si přezdívku Monsieur Dakar?

Byl vždy mým vzorem a vynikajícím pilotem. Naučil mne klidu a rozvaze, které je na Dakaru opravdu zapotřebí.

Když srovnáte kamiony a řízení v době závodění Vašeho strýce Karla a nyní, ve Vaší éře, v čem je rozdíl?

Rozdíl je veliký. Současné kamiony jsou o 1500 kilogramů lehčí, mají dvojnásobný výkon a tlumení, které pokročilo závratným tempem.

Pojďme k Rallye Dakar, kterého se Lopraisové – nejprve Karel a poté Vy – účastníte již téměř 30 let. V čem je závod tak těžký a k čemu by se dalo dobrodružství na Dakaru přirovnat?

Je to v prvé řadě závod, na který se není možné na 100 procent připravit. Vždy v něm čelíte situacím, které zažíváte poprvé v životě. Je to extrémní sport ve vysokých nadmořských výškách a teplotách blížících se mnohdy až padesáti stupňům.

Do roku 2007 se Rallye Dakar jezdila v Africe, poté se kvůli bezpečnosti závod přestěhoval do Jižní Ameriky. V čem je jihoamerický Dakar jiný než ten africký?

Jihoamerický Dakar je podle mne náročnější, a to díky maximálním teplotám a nadmořské výšce, která dosahuje až 4700 metrů nad mořem. Motory pak fungují na 50 procent výkonu a zabrat dostávají nejen stroje, ale i lidé. Rovněž možnost předjíždění je v Americe složitější než v Africe.

Lopraisové byli vždy svázáni pupeční šňůrou s Tatrou, ale loni Váš vůz Tatra nebyla technickým komisařem schválena. Proto jste jel Dakar na speciálu MAN a příští rok pojedete v týmu Iveco. Jaký je hlavní rozdíl mezi těmito kamióny a Tatrou?

Technicky to jsou velmi odlišné koncepty. Nedá se říct, že je jeden koncept lepší než ten druhý. To co já v současné době hledám a věřím, že jsem našel, je veliký tým s adekvátním technickým a jezdeckým zázemím. V týmu musíte mít ekvivalentní piloty, kteří jsou schopni si na trati pomoci, což v českém měřítku prozatím není
možné.

Kamiónům v posledních letech na Dakaru vládne ruský supertým Kamaz. Proč tomu tak je?

Mají v podstatě neomezené možnosti, a to ve všech směrech. Ať již finanční zajištění, zkušenosti, nebo továrnu za zády, která
investuje.

Vy jste díky „přestupu“ k týmu Iveco, reprezentovaným nizozemským závodníkem Gerardem de Rooyem, nyní vytvořili silný tým s mnohem větším zázemím. Mohlo by v lednu Iveco na Dakaru bojovat s Rusy o vítězství? 

Kamaz je jasným favoritem. Ale my chceme být konkurence schopní a porvat se o vítězství.

Na kolik peněz Vás přijde jedna Rallye Dakar? A můžete srovnat s Kamazem?

Dakar je stále náročnější. S tak velikým týmem jako současný nově vzniklý se pohybujeme v řádu miliónů euro. Kamaz má rozpočet v desítkách miliónů euro.

Jak velký je Váš tým a jaké funkce mají jeho členové?

Nyní máme přes 50 lidí, od jezdců, přes navigátory, mechaniky, doktory, fyzioterapeuty až po kuchaře. Tým s sebou do pouště také přepravuje osm asistenčních a jeden cateringový kamion.

Jak se vlastně pilot na Dakar připravuje kromě testování vozů – myslím fyzicky i psychicky?

Mám rád outdoorovou přípravu – běžky, lyže, kolo, cross country. V zimě musím často navštěvovat fitness. Optimální je také plavání. Hlavně se musím zaměřit na krční a bederní páteř, která při otřesech v kamionu schytává neskutečné rány.

Ohromné vedro, nehostinná krajina a dlouhých čtrnáct dní za volantem – to je Dakar. Jak vypadá den řidiče?

Nejhorší jsou první tři dny, než nastoupíte určitý režim a zvyknete si na drobné bolesti a tzv. se aklimatizujete. Ráno brzy vstanete a v podstatě po lehké snídani jdete hned na start. Vracíte se za tmy, unavení, zpocení, vyčerpaní. Vše doháníte až v noci. Přes den se nejí – není prostor. Večer po dojezdu sdělíte, co je třeba udělat v servisu s kamionem, a začnete se věnovat svému tělu. Hygiena, doktor, fyzio, večeře, diskuze s navigátory o další etapě a spát. Spánku je na Dakaru opravdu málo.

Kde vlastně spíte? Jak vypadá jezdecké zázemí mezi etapami?

Většinou se bivakuje poblíž letišť na okraji pouště a běžně se spí ve stanu. Letos jsem opět spal ve stanu, ale příští Dakar budu spát v doprovodném kamionu. Je to v podstatě jedno. Jste tak vyčerpaní, že usnete i v hluku servisní zóny, kde se neustále ladí motory ostatních soutěžících.

Jak vypadá Váš jídelníček? Jak se stravujete a co pijete?

Ráno energetická tyčinka, sladký isodrink – nic těžkého. Další jídlo až večer. Dakarskou kuchyň mají na starosti Francouzi a musím říci, že catering je velmi slušný. Většinou jde o běžná jídla s velkým poměrem masa a zeleniny. Je třeba si uvědomit, že musejí nakrmit téměř 2,5 tisíce lidí, a to v pouštních podmínkách. Mají můj obdiv.

Na Dakaru často panují obrovské teploty 45 až 50 stupňů, jezdíte v nadmořské výšce. Navíc nemáte klimatizaci v kabině, jste v kombinéze – jak to lze vydržet a kolik během dne vypijete tekutin?

Někdy se to téměř nedá vydržet. V extrémních etapách sedíte za volantem 8 až 10 hodin v jednom kuse. Musíte pít tak, ať nejste dehydrovaní, a zase na druhou stranu tak, ať se vám nechce „na malou“. To je potom utrpení. Dá se to natrénovat, ale je to místy pekelné. Nejvíce tekutin jsem vypil při nachlazení, kdy jsem v jedné etapě prodělal nepříjemnou chřipku a tělo si žádalo vodu. Vypil jsem 10 litrů vody, ale etapu vyhrál.

Máte po 14 dnech Dakaru úbytek váhy?

Nejvíce jsem na Dakaru shodil šest kilogramů.

Dva týdny, každý den téměř 24 hodin v napětí, protože tým často po nocích opravuje auto. Čím si pomáháte, abyste zůstal soustředěný?

Udržuji se hlavně nápoji s obsahem guarany, která se mi osvědčila nejvíce. Mimo soutěžení rovněž vyrábíme energetické a stimulační nápoje pod vlastní značkou energy 69, které na Dakaru taktéž pijeme.

Kamion dostane během Dakaru tak zabrat, že se někdy mění 80 procent náhradních dílů a auto se musí v podstatě znovu postavit. Takže auto je po Dakaru k nepoužití?

Jak kdy. Někdy máte po Dakaru pocit, že se auto rozpadne každou vteřinou. Tak by to ale mělo být. Auto stejně jako lidé v něm a kolem něj musejí ze sebe vydat vše.

Na Rallye Dakar nejsou těžké havárie výjimečné. Zažil jste se svým týmem nějakou vážnou havárii?

Zažil. Tu nejzásadnější v roce 2012 kdy jsme havarovali z druhého místa. Bohužel jsem kamion v tu chvíli neřídil. Předal jsem řízení copilotovi, protože šlo pouze o spojovací etapu a já si potřeboval odpočinout. Přemohl jej mikrospánek a my jsme udělali několik kotrmelců ve vzduchu a přišli o vítězství v závodě. Kopilot měl frakturu lebky a já pochroumané obratle. Vše ale dobře dopadlo – přežili jsme.

Jaká je na Dakaru vůbec nejvyšší povolená rychlost?

Stroje jsou stále rychlejší. Dříve byla neomezená, následně 150, nyní 140 kilometrů v hodině.

Kolik dalších závodů, kromě Dakaru, absolvujete během roku?

Dva až tři maximálně. Navíc nespočet testování. Letos už jsme byli dvakrát v Africe a nyní se tam chystáme znovu.

Vozíte si na závody nějaký talisman? Máte nějaké rituály?

Doprovází mne krteček s lopatičkou – to abych nezapadnul v dunách. Dále vozím nějaké plyšáky, které mi posílají fanoušci.

Jaké máte další koníčky?

Vše co se týká aut a motorek. Miluju jízdu v dunách a nemusí to být vždy kamionem. Hodně času trávím na horském kole. Líbí se mi astronautika a potápění. Mám ale rád i koncerty, vinné sklepy, hudbu, četbu, dobré jídlo a potkávat se se zajímavými lidmi.

Máte malého, ani ne ročního syna. Vidíte ho jako pokračovatele rodinné tradice? A jaký jste otec?

Musím se přiznat, že jsem syna začal mírně rozmazlovat. Pohltilo mne to. Je to úžasný kluk a má obrovský talent na vše, co má volant nebo řídítka. Byl bych rád, kdyby dělal to co já. Ale budu spokojený, když on bude šťastný, ať už si vybere cokoliv.