S celebritou

Snem Jakuba Holuši je medaile z olympiády či mistrovství světa

24. 7. 2015

Držitel zlaté medaile z letošního halového mistrovství Evropy na 1500 metrů si na snídani v den závodu klidně dá lívance s marmeládou, ostatní běžci jedí vločky.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: Pavel Lebeda, Česká sportovní

Český atlet Jakub Holuša se narodil v roce 1988. Rodák z Opavska se v roce 2007 v Holandsku stal juniorským mistrem Evropy v běhu na trati 3000 metrů překážek. Od roku 2008 je jeho specializací zejména běh na 800 a 1500 metrů. O rok později získal na mistrovství Evropy do 22 let v Litvě bronzovou medaili v závodě na 1500 metrů. V roce 2012 vybojoval na halovém mistrovství světa v Turecku stříbrnou medaili v běhu na 800 metrů. V letošním roce vybojoval na halovém mistrovství Evropy v Praze zlatou medaili na 1500 metrů.

Před Zlatou tretrou jsme sympatického atleta vyzpovídali. Co vás přivedlo k atletice a v kolika letech jste s ní začal?
Od dětství jsem byl hyperaktivní dítě a u nás na vesnici to často odnášela okna. Takže rodiče pro mne hledali sportovní vyžití, kde bych svou energii vybil. Nejprve jsem u nás zkoušel fotbal, ale to se mi moc nelíbilo, protože fotbalová parta na vesnici nebyla úplně ideální. V páté třídě jsem nastoupil do sportovní třídy při základní škole Englišova v Opavě, kde se dbalo na všeobecný sportovní rozvoj – od všech atletických disciplín až po gymnastiku. Zde jsem dostal atletické základy a také jsem měl svého prvního trenéra – ředitele školy Jana Škrabala.

V kolika letech jste se zaměřil na běh – nejprve přes překážky?
Do mých 15 let, kdy jsem začal studovat na gymnáziu, jsem trénoval téměř všechny atletické disciplíny. Pod trenérem Škrabalem jsem se již začal speciálně připravovat, a protože trenér měl oblíbenou disciplínu střední tratě s překážkami, tak všechny své svěřence vedl tímto směrem. Dost často jsme například v tělocvičně skákali přes švédské bedny. A díky speciálnímu tréninku se mi podařilo vyhrát juniorskou Evropu.

Proč jste v té době přestal s překážkami?
Ve 20 letech jsem odešel trénovat do Prahy. V té době jsem věděl, že „steepl“ (3 kilometry překážek) na mezinárodní úrovni je o něčem jiném, protože afričtí běžci v něm dominují. Sám jsem na sobě „cítil“, že mám spíše rychlostní předpoklady. Proto jsem zkusil 800 a 1500 metrů a hned jsem na těchto tratích splnil české limity, takže jsem ve 20 letech startoval na olympiádě v Pekingu i na halovém mistrovství světa ve Španělsku. Pak jsem se osmistovce začal věnovat naplno.

Zkoušel jste kromě atletiky a fotbalu také další sporty?
Zároveň s atletikou jsem zkoušel orientační běh, kterému jsem se hodně věnoval. Ovšem v atletice jsem byl úspěšnější a také mne více bavila, takže orientační běh musel ustoupit a zůstal mým koníčkem. Navíc v atletice jsem viděl větší perspektivu. Na další sporty už nebyl čas, ale později jsem si oblíbil běžecké lyžování, takže když se najde chvilka, tak na běžky vyrazím.

Váš finiš na letošním mistrovství Evropy v Praze byl neuvěřitelný. Jakou atmosféru Vám připravili domácí fanoušci?
Fanoušci v O2 aréně byli skvělí, neskuteční. Takové fandění zažijete jen několikrát za život. Navíc v publiku bylo 20 lidí přímo z Opavy, takový můj fanklub.

Dá se atmosféra při mistrovství Evropy v atletice srovnat s mistrovstvím světa v hokeji, které se v Česku konalo o dva měsíce později?
Osobně jsem byl na hokejovém zápase Česko – Rakousko a fanoušci, to bylo něco neskutečného. První třetinu jsem téměř nemohl sledovat, jak mně dojímala skvělá atmosféra. Člověku pak dochází, že to bylo úplně stejné jako při halovém mistrovství Evropy, kdy fanoušci byli neskuteční. Při hokeji fandili celý zápas, ale když jsem běžel finále, tak jak se blížil cíl, tak se hluk a rachot stupňoval. Hala úplně burácela, což bylo úžasné. Na hokeji jsem atmosféru zažil z pohledu diváka.

Máte dvě velké medaile, světovou stříbrnou z Istanbulu, evropskou zlatouz Prahy. Která je pro Vás trochu víc?
Jednoznačně zlatá z Prahy je po mne více. Určitě tím, že se konala doma, kde byl tlak samozřejmě větší. Cením si i toho, že to bylo na patnáctistovce, protože je to těžší trať než osmistovka. Určitě je náročnější se na ní připravit a také konkurence je větší. Přestože šlo o mistrovství Evropy, úroveň byla světová. Vždyť proti mně běželi výborný Etiopan v německém dresu, Keňan v barvách Turecka a další vynikající borci.

Přece jen, po úspěšných sezónách na začátku kariéry jste byl loni na dně – a to i díky zdravotním problémům. Dokonce jste uvažoval, že se závoděním skončíte. Letos máte zlatou medaili. Co se stalo?
Již v roce 2013 jsem se trápil. Měl jsem nějaké zdravotní i psychické problémy a vypadalo to špatně. Poté jsem přešel k trenéru Jirkovi Sequentovi a vše se zlomilo. Začal jsem neskutečně makat, zlepšila se psychika a výsledky se dostavily, když jsem skončil pátý na patnáctistovce na Mistrovství světa v Sopotech 2014. Ovšem přišly problémy s ledvinami, přičemž nikdo dosud neví, co bylo příčinou. Naštěstí jsem se ze zdravotních problémů dostal, i přes údiv doktorů, kteří z lékařského hlediska stále nechápou, jak bylo možné podat takový fyzický výkon o pár měsíců později v Praze na mistrovství Evropy.

Díky vítězství v Praze se nyní budou od Vás čekat medaile či přední umístění na světových závodech Diamantové ligy či dalších. Nemáte z toho obavy?
Tlak samozřejmě patří ke sportu, zvlášť když získáte medaile. Fanoušci nyní budou čekat, že budu vozit další medaile. Vím, že když budu zdravý a připravený, tak budu bojovat o nejvyšší příčky. Navíc mám po Praze další zkušenosti. Na druhou stranu tvrdím, že člověk není stroj. A zbytečně na sebe nechat vyvíjet tlak, to naopak člověka brzdí. Takže budu rád, když budu pokračovat na dobré vlně, ale pokud se občas něco nepovede a nepřivezu medaili z každého šampionátu, tak si z toho nic dělat nebudu. Vím, že konkurence je obrovská.

Jak daleko je od světové halové medaile k té olympijské? A Váš sen?
Pro mě je sen medaile z olympijských her nebo z mistrovství světa. Mám sice z halového mistrovství světa, ale chtěl bych ji také z venkovního. Teď jen to zrealizovat. Troufám si říct, že třeba při rozpoložení, jaké bylo v Praze, jakou jsem měl formu, tak jsem byl schopný závodit s každým na světě. A teď už jen, aby se mi vše sešlo ve správný čas, jako to bylo v Praze.

Běh na 800 metrů či 1500 metrů – na co se zaměříte v nejbližší době?
Dnes už spíše patnáctistovku, na tu se teď soustředím. Osmistovku už jen tréninkově.

A později? Tvrdí se, že čím starší běžec, tím delší tratě.
Čím je člověk starší, tím má lepší vytrvalost. Já mám vytrvalost, ale zároveň mojí velkou předností je rychlost. Když se udržím v čelní skupině, tak v posledním kole dokážu velké věci. A proto chci co nejdéle vydržet na té patnáctistovce, protože vím, že ta rychlost v závěrečném kole – oproti ostatním běžcům – je má přednost. Do budoucna by mne lákalo vyzkoušet silniční běhy jako třeba půlmaratón, maratón, což jsou v dnešní době hodně populární tratě. Myslím si, že bych tyto tratě nemusel běhat špatně, ale uvidíme. Zatím bych chtěl minimálně šest, sedm let běhat na dráze patnáctistovku.

Světovým běhům vévodí černoši. Proč tak dominují nad „bílými“? Dá se jim vůbec konkurovat?
Dá se jim konkurovat, vždyť jsem dva v Praze porazil. Proč bych jich nemohl porazit i více? (smích). Každý je porazitelný, ovšem oni běhání mají v genech. Mají výhodu, že žijí ve vysoké nadmořské výšce 2000 až 2500 metrů, a od dětství běhají do školy a zpět. A po mnoha generacích se to v těch genech usazuje. I ta strava je tam jiná. Nejedí tolik masa, nerostou jim takové svaly, ta kostra je pak vlastně menší a jde to na nich vidět. Díky tomu a nadmořské výšce pak přijedou do Evropy a tady lítají.

Vy máte úspěchy zejména v hale. Proč a v čem je takový rozdíl mezi halou a venkovními stadiony?
V hale více rozhoduje taktika. Právě afričtí běžci haly vůbec nemají, netrénují v nich, takže je neumějí. Okruh je v hale menší, což je pro ně náročnější. Evropští běžci přesně vědí, kdy co v hale udělat – aby se posunuli v balíku, kdy nastoupit atd. Chytrý běžec v hale těchto faktorů dokáže využít, takže poráží i nejlepší černé závodníky. V hale je všechno rychlejší. Více rozhoduje, jestli jste u mantinelu, nebo v zatáčce, protože tam naběhnete mnohem více, takže se dá ušetřit hodně energie. Pokud běžec včas nastoupí, tak toho druhého závodníka zavře a ten ho v té zatáčce těžko předběhne. Musel by vydat o hodně energie více, aby ho předběhl.

Kolik hodin denně se věnujete tréninku?
V přípravě dvě hodiny tréninku dopoledne, poté hodina regenerace. To samé odpoledne.

Kde jezdíte za teplem v době, kdy je v Česku zima?
My jsme si oblíbili Maroko, kam jezdíme na jaře. Trénujeme ve středisku malého městečka v podhůří Atlasu ve výšce 1700 metrů nad mořem. Jsou tam ideální klimatické podmínky. Zde také trénují všichni arabští běžci. Na podzim jezdíme trénovat do Alp, do Jižního Tyrolska do výšky 2000 metrů nad mořem.

Jak se Vám líbily reklamy k letošnímu mistrovství Evropy v Praze? Třeba herec Vetchý jako Maslák a Liška jako Hejnová?
Bylo to skvělé, bomba. Pavel Liška s Ondrou Vetchým jsou skvělí herci, hlavně vidět Ondru v Okresním přeboru a pak oba v reklamě na mistrovství Evropy. Super.

Jaký je Váš pravidelný jídelníček?
Jídelníček moc neřeším. Jako běžec „spálím“ opravdu hodně, takže jím, na co mám chuť.

To si dáte i knedlíky?
Nebráním se tomu, ale ne zase tolik. Samozřejmě jím hodně rýži, těstoviny, takže nějaké lehká jídla. Ale že bych přijel ze soustředění a nedal si u babičky svíčkovou, tak to ne. Vůbec mi to nedělá problém. Jídla ale musí být v rozumné míře, aby mi neztěžovala trénink. Určitě se nemohu najíst a pak jít trénovat.

A v den závodu? V Praze jste údajně před finále měl na snídani lívance s marmeládou, ostatní jedli vločky.
Někteří běžci si se sebou vozí svá mléka a vločky, a jen ty konzumují. Já si dám pořádnou snídani, když to je třeba osm hodin před závodem. Když mám chuť, tak i ty lívance. V den závodu ale mám svůj režim. Po vydatné snídani si tak šest hodin před závodem jdu lehce zaklusat. Nejdu vůbec na oběd, odpočívám a dvě hodiny před závodem si dám lehkou speciální ovesnou kaši.

Vozíte si na závody nějaký talisman? Máte nějaké rituály?
Menší rituál mám. Vždy den před závodem si projdu trať stadiónu a snažím se dělat všechno stejně. A jako talisman si vozím lehkou, malou podkovu pro štěstí.

Mezi Vaše koníčky patří rychlá auta. Jaké auto vlastníte a jaké je Váš sen? Kolik jste jel nejrychleji?
Zatím jezdím Volkswagenem Passat diesel. Má 205 koní, takže jede docela rychle. Můj rekord je 246 km/h, a bylo to na dálnici v Německu. Ale doufám, že ho co nejdříve vyměním, protože už mne někdy zlobí. A můj sen? Myslím prakticky, takže třeba nějaké dobré Audi.

Jste v podstatě v polovině kariéry. Studoval jste vysokou školu. Máte představu, co by Vás v budoucnu bavilo? Co byste chtěl dělat po skončení atletické kariéry?
V životě jsem si zatím zvolil sport, který je náročný a zcela vytěžující. Zkoušel jsem studovat vysokou školu. Ovšem nestíhal jsem přednášky, nebyl jsem schopný učení dohnat, takže jsem toho nechal. No a do budoucna – zatím vůbec nevím, co bych mohl dělat. Zatím nad tím ani pořádně neuvažuji. Určitě bych chtěl zůstat u sportu – možná jako manažer či trenér, což by mne bavilo. Už nyní mám k tréninkům plno myšlenek, nápadů, které si dám na papír a pak to s trenérem konzultujeme. Doufám, že takovou budoucnost budu řešit až za sedm, deset let.