S celebritou

Mistr světa Zdeněk Štybar chce vítězit i na silnicích

27. 3. 2015

Bývalý cyklokrosový světový šampión a nyní přední světový silniční cyklista najede ročně na kole 35 tisíc kilometrů.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Zdeňka Štybara

Český cyklista a cyklokrosař Zdeněk Štybar se narodil v roce 1985. S cyklistikou začínal na bikrosovém kole a v sedmi letech zvítězil na mistrovství světa ve své věkové kategorii. Poté se začal věnovat cyklokrosu. V roce 2005 se poprvé stal mistrem světa do 23 let a o rok později titul obhájil. Mistrem světa v cyklokrosu v kategorii Elite (dospělých) se stal v letech 2010, 2011 a 2014. Po zisku druhého duhového trikotu cyklokrosařského titulu mistra světa se postupně přeorientoval na ryze na silniční kariéru. V dresu přední světové stáje Omega Pharma – Quick-Step se zařadil mezi špičkové světové silniční cyklisty. V roce 2013 se zúčastnil jednoho ze tří nejprestižnějších světových Grand Tour – španělské Vuelty, kde se mu podařilo vyhrát jednu etapu. Zdeněk několikrát skončil v anketě o nejlepšího českého sportovce mezi deseti nejlepšími a za rok 2014 byl vyhlášen králem české cyklistiky.

Co vás přivedlo k cyklistice a v kolika letech jste s ní začal?

S cyklistikou jsem začal ve třech a půl letech, kdy jsem začal jezdit bikros. K cyklistice mne přivedl můj taťka, protože u nás ve Stříbře byl malý bikrosový tým, kde bylo asi 40 až 50 kluků. A vlastně v té době to byla pro mě hra.

Zkoušel jste také další sporty?

Tím, že jsem v sedmi letech vyhrál mistrovství světa v bikrosu, tak jsem závodně ani žádný jiný sport nezkoušel. Samozřejmě po škole jsme pořád hráli fotbal, hokej a také jsem dělal atletiku, ale vždycky pro mě bylo nejdůležitější kolo.

Úspěchy v cyklistice jste získával od dětství. Po zisku první zlaté medaile v kategorii do 23 let jste se přestěhoval v 21 letech do Belgie. Proč?

To ani jinak nešlo, protože většina cyklokrosových závodů byla v Belgii. Nešlo jet v pátek na závody osm set kilometrů do Belgie a v pondělí zpátky do Čech. Než bych se oklepal z cesty, opět bych musel do Belgie a zpět. Neměl bych žádný čas na trénování. I díky tomu jsem podepsal smlouvu do profesionálního týmu v Belgii, což mi ulehčilo situaci a belgický tým mi tam pomohl najít rodinu, kde jsem mohl bydlet.

Měl jste v té době nějaké jazykové problémy?

Když mi bylo patnáct let, tak jsem se sportem poprvé na delší dobu vycestoval za hranice, a to do Švýcarska. A to bylo z jazykového hlediska mé nejtěžší období. Díky pobytu jsem se tam naučil němčinu. A v Belgii jsem se ze začátku bavil jen německy a postupně jsem se tam naučil anglicky a vlámsky. Mezitím jsem působil také v Itálii, takže tam jsem se naučil také italštinu. V současné době nejvíce používám angličtinu a vlámštinu.

Cyklokros se jezdí něco přes hodinu, cyklistické závody i šest hodin. Po zisku druhého cyklokrosového mistrovského titulu mezi dospělými jste přešel mezi silničáře. Co Vás k tomu vedlo?

Vždycky jsem měl obrovský sen, zkusit si závody jako „Kolem Flander“, „Paříž-Roubaix“ a případně „Tour de France“. V cyklokrosu jsem získal čtyři tituly, vyhrál jsem Světový pohár i Superprestige (cyklokrosová série závodů), takže už jsem chtěl zkusit něco nového.

Odborníci tvrdí, že Vy jste kvůli své stavbě svalnatého těla typický vítěz pro klasické jednorázové závody či etapy a nikdy nebudete na stupních vítězů v konečné klasifikaci největších Tour jako Giro di Itália, Tour de France či Vuelta. Myslíte si také, že můžete vyhrávat etapy a ne být mezi nejlepšími v celkovém pořadí? A proč?

Vyhrát takové velké závody, to bych musel být vynikající vrchař. To ale nikdy nebudu, to bych musel mít tak o deset kilo méně (při výšce 183 centimetrů Zdeněk váží 63 kilogramů), nebo bych se vrchařskému tréninku musel speciálně věnovat ve svém mládí. Ale to jsem se věnoval cyklokrosu. Vlastně i Bradley Wiggins (jeden z nejúspěšnějších současných cyklistů) dokázal, že i když má cyklista váhu o deset kilo více, než mají nejlepší vrchaři, nemá žádný tuk a kvalitně trénuje, tak se dá i úspěšně jezdit s těmi nejlepšími vrchaři i v těch nejtěžších horských etapách. Ovšem já se nyní přeorientovávat na vrchaře již nebudu a soustředím se na jednorázové závody, případně etapy největších světových tour nebo menší etapové závody.

Ještě před pár lety neměla spousta lidí v Česku o silniční cyklistice téměř ponětí. Díky Vám, Kreuzigerovi, Königovi, Bártovi atd. sledují závody a fandí desítky tisíc Čechů. Uvědomujete si to a jak Vám je, když třeba na Vueltě vidíte české fanoušky s vlajkami?

Je to samozřejmě něco neuvěřitelného. Člověk si málokdy uvědomí, že doopravdy máme tolik fanoušků. Že jsou ochotní jet sledovat závody až do Španělska, Francie, Belgie, nebo kamkoliv na světě. Jedou samozřejmě nejenom za námi, ale také nasát tu atmosféru závodu. Určitě je skvělé vědět, že motivujete lidi k tomu, aby sportovali, aby se doopravdy řekněme „zakousli“ do toho sportu a sledovali i osobně závody, rozebírali je.

V předloňské sezóně jste měl velké úspěchy na silnici, loni cyklokrosový titul, ale i díky zranění méně odjetých závodů. Jaké sportovní cíle máte pro rok 2015?

Letošní rok věřím, že bude úspěšný. Hlavně, aby se mi vyhýbala zranění a nezopakoval se loňský rok. Chci zejména uspět a soustředím se na jednorázové závody, klasiky, jako například Kolem Flander nebo Paříž-Roubaix.

Cyklisté vyzrávají převážně po třicítce. Vy se teprve dostanete do vrcholné formy. V kolika letech očekáváte, že ta Vaše top forma nastane?

Je mi 29 let a doufám, že to bude letos (smích). Se „silnicí“ jsem začal o hodně později než ostatní cyklisté, a věnuji se jí třetí rok. Ovšem teprve letos jsem zažil kompletní zimní přípravu, protože dosud jsem silnici vždy kombinoval s cyklokrosem, kde jsem v zimě jezdil cyklokrosové závody. Loni jsem dokonce jel i mistrovství světa v cyklokrosu, takže to nebyla ideální silniční příprava. Díky loňským zraněním jsem mohl absolvovat kompletní zimní přípravu jako všichni silničáři, tak jsem sám zvědavý, jak se to projeví.

Váš cyklokrosový kolega a mistr světa Sven Nijs o Vás řekl, že trénujete jako šílenec (o hodně více než ostatní) a kvůli cyklistice žijete jako mnich. Můžete čtenářům přiblížit, jak vypadá Váš tréninkový den v přípravě?

Samozřejmě ty dny přípravy jsou různé. Třeba v přípravě jedete tři dny v kuse, každý den 200 kilometrů, pak máte den volno a pak zase třikrát dvě stovky. Do toho tréninku je také zapotřebí dát kreativitu, ale na to mám samozřejmě trenéra. Nebojím se dlouhých šesti, sedmihodinových tréninků, nebojím se těžkých intervalových tréninků. Nyní se mi to již daří vydržet. Takže to je asi to, co cyklistu dělá silnějším. Že doopravdy může trénovat o něco více než ostatní.

Proslýchá se, že své trenéry „neposloucháte“ – stále si přidáváte a málo odpočíváte. Jak Vy osobně trávíte volný čas během přípravy, závodů?

V podstatě pro mě volno znamená být se svou ženou. Den být spolu – to mi stačí k tomu, abych dobře zrelaxoval.

Při závodech jste v sedle kola někdy i šest hodin. Kolik a co vypijete během etapy, co jíte?

Během šestihodinového závodu do sebe dáme přibližně šest litrů vody nebo izotonického drinku plus na každou hodinu jednu tyčinku, která obsahuje přibližně 35 až 40 gramů karbohydrátu. Ke konci závodu třeba ještě dva energetické gely. Po závodě se samozřejmě musíte najíst, takže tělu dáváme co nejvíce těstovin nebo rýže, abychom do sebe dostali sacharidy. Pro cyklistu je nejvíce důležitá večeře a snídaně, která musí být kvalitní.

Jakou má špičkový cyklista během přípravy a sezóny životosprávu? Po sezóně také „zhřešíte“?

Samozřejmě. Když jedu po sezóně do Čech tak si u mamky objednám taková klasická česká jídla jako například koleno či řízky. Na tom si opravdu pochutnám. Jsem však zvyklý na nějakou dietu, takže jídlo od maminky pak trávím dva dny. A stane se mi, že poté jím hrozně málo, protože jsem z toho původního jídla plný a tím, že vlastně nemám žádnou spotřebu, tak mi takové jídlo stačí na dva dny.

Cyklisti zažívají různé počasí – zažil jste téměř 50stupňová vedra, zimu mínus pět stupňů se sněhem. Jaké nejhorší počasí jste při závodě zažil?

Asi před dvěma roky v závodě Milán – San Remo. Vystartovali jsme v Miláně, kde bylo nějakých osm stupňů, do toho pršelo a pak začalo i sněžit. Po nějakých 120 kilometrech museli závod kvůli počasí přerušit. Téměř všichni závodníci v autobuse brečeli bolestí. Tam jsem viděl doopravdy, kolik cyklistů si závod odtrpělo.

Loni jste měl během závodů nepříjemnosti – například jste upadl, poranil si rameno a ještě týž den se v nemocnici podrobil operaci. O pár měsíců dříve jste byl soupeři natlačen na plůtek a letěl jste přes řídítka. Musel jste na operaci tržných ran v obličeji, navíc jste si vyrazil pět zubů. Není cyklistika nebezpečná?

Cyklistika není sport, kde máte na sobě spousty chráničů, a téměř nic se vám nestane. Jezdíte ve vysoké rychlosti, jsou hromadné sprinty a dlouhé sjezdy. Samozřejmě každý jede na maximum, každý se snažízvítězit a samozřejmě se nehody stávají, ale
to už k cyklistice patří.

Při sjezdech z vrcholů hor dosahujete Vy osobně rychlosti i přes 100 km/h. Nemáte strach? 

Přece jen ty pády závodníků vypadají hrůzostrašně. Při závodě člověk na pád rychle zapomene. Po tom těžkém pádě, co jsem měl na Eneco Tour, tak hned při dalším závodě, jsem se „tlačil“ při finiši opět dopředu. Cyklistická kariéra je hrozně krátká na to, aby člověk měl strach.

Co diváci? Vy sám jste měl předloni kolizi s neopatrným divákem-fotografem při závodě Paříž-Roubaix, který Vás připravil o stupně vítězů. Někdy to vypadá, že jsou to šílenci a cyklisty z kola shodí. Jak to berete jako závodník a neměla by se udělat nějaká opatření?

Je těžké trať před diváky ohraničit. Dát plůtky po obou stranách při 250 kilometrovém závodě nelze. Je to doopravdy na divácích, aby závodníky nějak neomezovali. Samozřejmě je problém, že mnoho diváků si chce udělat fotku a poté třeba dát na sociální sítě. Ovšem zase tak mnoho nehod způsobených diváky není.

Jezdíte na kole více než 20 let. Kolik kilometrů najedete v posledních letech ročně? 

Řekněme, že ty poslední tři roky kolem 35.000 kilometrů. Když jsem byl mladší a dělal cyklokros, tak těch kilometrů bylo méně. Ale naopak to bylo ve větším tempu.

Vozíte si na závody nějaký talisman?

Jediné co vozím, tak na helmě mám přilepené takové malé dřívko, na které si můžete zaklepat (smích).

Stal jste se jednou z tváří belgické nadace Transplantoux, která se zabývá pomocí lidem při transplantacích. Co Vás k tomu vedlo? 

Tento projekt již trvá nějakou dobu. Samotní doktoři pracují s lidmi, které operovali a postupně je připraví i na něco takového obrovského, aby po jakýchkoliv transplantacích vyjeli sami na kole například na horu Mont Ventoux. Jsem šťastný, že moje jméno je spojeno s tímto projektem. A zároveň jsem pyšný, že mohu i já podpořit lidi, kteří absolvují ty nejtěžší operace ze všech.

Loni jste se oženil. Vaše paní byla kadeřnice a před devíti roky jste se poznali, když Vás stříhala. Dbá stále na Váš účes?

Tím, že hodně cestujeme, tak s tou prací skončila. Manželka poté krátce pracovala u svojí maminky, která má obchod s oblečením. Ale nyní je těhotná, přičemž má od lékařů nařízeno hodně odpočívat, takže mě nyní nestříhá.

Věříme, že v cyklistice budete ještě několik let úspěšně působit. Ale přece – co bude dělat Zdeněk Štybar zhruba za 15 let? Bude řídit svůj penzión ve Stříbře nebo dokončí přerušenou Univerzitu v Cambridge a bude třeba najatým managerem větší firmy?

Myslel jsem si, že volný čas – například v letadle – vyplním studiem. Ale nejde to. Když mám po závodě a sednu do letadla, tak jsem rád, že si něco „lehčího“ přečtu. Také po dlouhých trénincích je člověk tak unavený a je rád, že se nají a vyspí. Stále mě ale mrzí, že jsem studium univerzity nedotáhl do konce. Je to ale také dané tím, že se starám o penzion, což také zabere dost času. Ale doufám, že za 15 let se budu věnovat penzionu a mladým cyklistům.

A kde plánujete v budoucnu se ženou bydlet? 

Máte byt ve Stříbře, dům v Belgii a dům na Mallorce, kde trávíte hodně času přípravou na závody. Těžko říct, protože já jsem doopravdy strašně moc rád v Čechách. Kdyby počasí bylo ve Stříbře lepší, tak bych byl asi celou dobu tady. Jsem zde v letních měsících, pokud nezávodím. Ale kde budeme v budoucnu bydlet, to je těžko říct. Teď to ani nějak neřešíme, protože ten život mám hodně „rozcestovaný“, takže žijeme na třech místech. Má to svoje výhody i nevýhody.