S celebritou

Překážkářka Zuzana Hejnová chce v příštím roce bojovat opět o zlato z mistrovství světa

6. 10. 2014

Mistryně světa a nejlepší Český sportovec loňského roku letos rozjede projekt – AKAZU (akademie Zuzany Hejnové), což je síť sportovních kroužků pro děti po celé republice.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Zuzany Hejnové

Česká atletka Zuzana Hejnová se narodila v roce 1986 v Liberci. Na své trati 400 metrů překážek se v Kanadě v roce 2003 stala mistryní světa do 17 let. O rok později pak v Itálii obsadila 2. místo na mistrovství světa juniorů. V roce 2005 získala na mistrovství Evropy juniorů zlatou medaili. Největšími úspěchy královny překážek je bronzová medaile z Letních olympijských her 2012 v Londýně a zisk zlata z Mistrovství světa z Moskvy 2014. Je mnohonásobnou vítězkou mítinků Diamantové ligy, v roce 2013 vyhrála i celkové hodnocení disciplíny 400 metrů překážek žen. V loňském roce nastoupila na této trati celkem k 13 závodům, ani jednou nebyla poražena. Loni byla jako první Češka vyhlášena nejlepší atletkou Evropy a nejlepším sportovcem Česka. V anketě o Světovou atletku roku 2013 ji pořadatelé vybrali mezi nejlepší trojici. Je držitelkou českého rekordu časem 52,83 sekundy, což je zhruba o půl sekundy méně než platný světový rekord (52,34 sekundy). 

Zuzko, jaké sporty jste jako dítě zkoušela? 

Protože jsem byla hodně aktivní dítě a chvilku neposeděla, rodiče mě vedli ke všem sportům od útlého dětství. Plavala jsem, bruslila, jezdila na běžkách a kole, hrála tenis, cvičila gymnastiku. Ale atletika byla jediný sport, který jsem provozovala závodně. 

Kdy a proč jste se rozhodla věnovat atletice? 

Starší sestra Michaela, která je bývalá reprezentantka a účastnice Olympijských her v roce 2004, se věnovala atletice přede mnou a byla mým velkým vzorem. Líbilo se mi, jak vyhrává, nosí domů medaile a soutěží s ostatními. Chtěla jsem být jako ona a už od 2. třídy jsem začala navštěvovat kroužek atletiky v Liberci a postupně se seznamovala se základy atletických disciplín. V 5. třídě jsem byla členkou atletické základní školy, kde jsme také dělali všechny možné sporty, ale atletice jsme věnovali největší pozornost. Měla jsem štěstí na šikovné trenéry, kteří nás rozvíjeli všeobecně. V 8. třídě jsem přešla z Liberce do Jablonce nad Nisou k trenérce Daně Jandové. U té jsem byla do svých osmnácti let a získala své první mezinárodní, mládežnické tituly a medaile.

Vaše největší úspěchy přišly od roku 2012, tedy od kdy se připravujete pod taktovkou Dalibora Kupky v pražské Dukle – a to se skupinou devíti až deseti mužů v čele s Pavlem Maslákem. Co Vám tato spolupráce dává?

Poslední rok už nás není tolik, zbylo nás ve skupině pět. V mužské společnosti je mi určitě lépe, než tomu bylo dříve mezi holkami. Kluci jsou všichni moc fajn a rozumíme si, jsme kamarádi. Jsou všichni lepší než já a mě to nutí vydat ze sebe mnohem více, než tomu bylo dříve. Snažím se je stíhat a tím posouvat své možnosti. Trénink je zaměřený více sprintersky a silově a zároveň je všechno náročnější.

Přece jen je to skupinka sympatických, mladých kluků. Nežárlí trochu Váš přítel nebo s nimi chodí na pivo?

Přítel je s klukama kamarád a myslím, že nežárlí (smích). 

Tvrdí se, že překážkářky mají svá nejlepší léta mezi 28 až 30 roky. Letos v lednu jste utrpěla při tréninku zranění, které Vás vyřadilo z celé letošní sezóny. Jaké máte cíle pro rok 2015? Co světový rekord? 

Pro rok 2015 mám jasné dva cíle. Pokud všechno půjde dobře a budu zdravá, tak bych chtěla bojovat o nejvyšší příčky na halovém mistrovství Evropy, které se koná po dlouhých letech u nás, v Praze. Vrcholem letní sezóny je mistrovství světa, které se koná v Pekingu. Budu obhajovat zlato a proto i tam budu pomýšlet na vysoké příčky. Musím však být zdravá, abych to všechno zvládla a mohla bojovat s nejlepšími.

Jak dlouho ještě plánujete běhat na vrcholné úrovni? 

Určitě do olympiády v Riu 2016 a pak uvidím, jak budu na tom hlavně zdravotně.

A Váš největší sportovní sen?

Jeden se mi už splnil, a to získat olympijskou medaili. Kromě toho také zlato z mistrovství světa. Tak teď už „jen“ vyhrát olympiádu a doplnit si sbírku medailí. Chybí mi stále z mistrovství Evropy.

Mezi největší atletické hvězdy patří v bězích černoši, což je dáno geneticky. Jak může holka z Liberce porážet závodnice černé pleti, což je v atletice zcela výjimečné? 

Závodnice černé pleti mají spíše navrch po fyzické stránce. Pokud jde například o techniku a rytmus mezi překážkami, tam je zase doháním já. Mám proti Afroameričankám výhodu v rytmu a přeběhu překážek. Ony, i když jsou rychlejší, sem tam něco ztratí na technice. 

Od juniorského věku jste dobývala svět a vozíte medaile. Nebylo Vám někdy líto, že Vaše spolužačky si užívají a Vy dřete na tartanu, v posilovně atd.? 

Abych pravdu řekla, tak občas se mi určitě na trénink nechtělo, ale mám v sobě určitou zodpovědnost a kladu si cíle, kterých chci dosáhnout. Takže většinou zvítězila touha tímhle směrem a věnovala jsem svůj volný čas tréninku, místo užívání s kamarády. Vždycky mě to hrozně bavilo, takže jsem neměla pocit, že bych o něco přicházela. Naopak jsem si vždycky říkala, že mám mnohem více, než ostatní. 

Nastal ve Vaší kariéře moment, kdy jste měla opravdovou krizi nebo dokonce chtěla s atletikou skončit? 

Hlavně psychicky jsem byla na dně po mistrovství Evropy v roce 2011. Byla jsem považovaná za favoritku, ale nakonec jsem skončila na čtvrtém místě. Tehdy jsem měla chuť všechno změnit. Byla přede mnou ale olympiáda, proto jsem musela sebrat všechny síly a motivovat se do další práce. 

Jaké máte vlastnosti – přednosti a naopak
slabiny?  

Cílevědomost, pracovitost, upřímnost. Naopak strašně nerada prohrávám. Kromě toho jsem občas náladová a tvrdohlavá. 

Vozíte si na závody nějaký talisman? 

Mám plyšového medvěda, který se mnou jezdí všude po světě a jmenuje se Česťa. Také vozím několik malých kamínků, které mají různé účinky. 

Říká se, že jste muzikálně nadaná a hudbě se věnujete od dětství. Byla jste členkou školního sboru Červík Pepík a v dětství hrála na klavír. Jak dlouho jste hrála a zvládla byste dnes zahrát třeba Bacha či Mozarta?

Na klavír jsem hrála celou základní i střední školu. Takže zhruba od 6 do 19 let. Na základní škole jsem kombinovala hudbu a sport a rozhodovala se, čemu budu věnovat více času. Nakonec zvítězil sport a klavír šel trochu stranou. Na střední pedagogické škole je hra na klavír povinná, takže jsem hrála už jen to, co bylo třeba, ale učit se něco navíc, než jsem si přinesla ze základní školy, už jsem nestíhala kvůli sportu. Takže zahraju leccos, ale už to není to co dříve. Teď už si zahraju občas jen pro radost.

Při loňském slavnostním atletickém večeru jste se veřejně představila u kláves, když jste zpěváka Petra Vondráčka doprovodila při písni „Zuzka běží pro zlatou.“ Před časem jste spolu s kolegyněmi ze štafety veřejně zazpívaly. Kdy Vás uvidíme v televizi sólově zazpívat, třeba jako Roman Šebrle či Gábina Soukalová, jež jako Vy trénuje s muži?

 Třeba někdy dostanu příležitost. Zpívám ráda a baví mě to (smích).

Slyšel jsem, že také máte ráda jídlo. Co Vám nejvíce chutná a prozraďte recept, co byste uvařila významné návštěvě.

Jídlo mám ráda moc a záleží opravdu na náladě a chuti. Nejvíce preferuji asijskou kuchyni a návštěvě bych uvařila právě něco z ní. Třeba thajské krevety se skleněnými nudlemi.

K Vašim zálibám patří golf, lyžování, potápění a také chytání ryb. Můžete se pochlubit Vaším největším úlovkem?

Ryby chodíme občas lovit jen na soustředění v Jižní Africe. Tam mě to baví, zrelaxuji u toho, ale jinak se chytání ryb nevěnuji, takže žádné speciální úlovky nemám. 

Máte oblíbené také cestování. S Vaším přítelem vyrážíte zejména do Asie a Afriky, kde se zejména věnujete potápění či výšlapům. Kde se Vám nejvíce líbilo a proč?

Nedá se říct, že by se mi někde líbilo o mnoho více, než jinde. Umíme si to udělat pěkné a zajímavé všude. Ale opravdu krásné byly Filipíny, kde jsme toho procestovali hodně a zažili spoustu dobrodružství. Každý kousek této země je jiný, jsou tam jiní lidé, jiná kultura a dají se tam podnikat jiné činnosti. To bylo na tom to nejhezčí.

Slyšel jsem, že některé Vaše zážitky z těchto cest byly adrenalinové. Můžete nějaký popsat a sdělit, jaký „adrenalinový“ zážitek příště plánujete?

Já doufám, že takové adrenalinové zážitky mě už nečekají. Zpětně si uvědomuji, že chvílemi to bylo opravdu hodně nebezpečné. Třeba právě na Filipínách, kdy jsme přijeli v pozdním odpoledni do městečka v horách. Nechali jsme si velké batohy uschované v ,,hotelu“ a vydali se na cestu do vesničky, jen s pár věcmi v malém batůžku, kam nevedla silnice a lidé se tam mohli dostat jedině pěšky. Bylo zapotřebí přejít hřeben a sejít dolů do vesničky. Zdálo se to jako vcelku pěkná procházka, kterou bychom měli zvládnout do setmění a neměla by trvat více než 3 hodiny. Když jsme vycházeli, bylo krásně, sluníčko a teplo. Jakmile jsme vyšli na vrchol kopce, začalo se hodně rychle zatahovat, foukat a během 10 minut strašně pršet. Na vrcholu kopce byl jen jeden malý prostý domek, ve kterém bydlela mladá slečna s malou dcerkou a prodávala pár věcí, většinou, co sama upekla. Řekla nám, že nemáme na výběr a musíme jít dolů. To už strašně pršelo, hřmělo, blesky létaly kolem nás a hromy bouchaly snad přímo nad námi. Cesta dolů v těchto zemích opravdu není cesta. Je to pěšinka, která místy není vůbec vidět, a často nevíte, jestli jste z té dané ,,cesty“ nesešli jinam, než jste chtěli. Šli jsme zabalení v pláštěnkách a měli jen jednu čelovku, protože já jsem ji při přebalování batohů zapomněla. Šli jsme lesem, nikde nikdo, jen šílené počasí, hromy, blesky, co občas rozsvítily celé okolí, strašná tma a já s přítelem a jednou malou baterkou. Přítel šel první, ušel pár kroků, otočil se a svítil mi na cestu. Takhle jsme šli celou cestu. Brodili jsme se vodopády, lesem, občas se přidržovali rukama skal a doufali, že jdeme správně. Bylo to opravdu hodně náročné jak fyzicky, tak psychicky. Přítel byl na pokraji sil, já mám přeci jen trochu lepší fyzičku a přemlouval mě, že přespíme pod přístřeškem, který jsme cestou míjeli. Když jsem si ale představila, jak spíme venku, úplně promoklí a zmrzlí, tak jsem ho raději přesvědčila, že to dojdeme. Už to nebylo do cíle daleko. Nakonec jsme to zvládli a došli do penzionu ve vesničce, kde jsme si pronajali skromný pokojíček. Paní domácí nám udělala čaj i večeři a my byli šťastni, že jsme to ve zdraví přežili. Přítel měl celou noc vysokou horečku, a když jsme se vzbudili, byla strašná mlha a místo krásných výhledů na rýžové terasy jsme viděli sotva 10 metrů před sebe. Stála ta děsivá cesta za to? Po snídani se vyjasnilo, přítel se z horečky vyspal a my se mohli kochat krásami země, kam se jen tak někdo nepodívá, a užívat si původní obyvatele Filipín. Stálo to za to, ale bylo to opravdu nebezpečné.

A na závěr tato otázka. Zkuste si zavěštit – co bude dělat nebo by chtěla dělat Zuzka Hejnová za deset let? Kde bude bydlet, co bude dělat, kolik bude mít dětí…?

Za 10 let bych se ráda věnovala projektu, který budeme rozjíždět už letos – AKAZU (Akademie Zuzany Hejnové). Jde o síť sportovních kroužků pro děti po celé republice, zaměřený na všeobecný a zdravý rozvoj dětí. S přihlédnutím na věk a vývoj dítěte. Chtěla bych bydlet v Praze s manželem a mít 2 děti (smích).