S celebritou

Kapitán Navrátil si dá s týmem před každým Davis Cupem štamprličku slivovice

17. 3. 2014

Jaroslav Navrátil jako hráč byl ve dvouhře dvakrát v semifinále na ATP turnajích v Praze a francouzských Métách. Ve čtyřhře vyhrál tři turnaje ATP.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: Pavel Lebeda, Česká sportovní

Tenisový trenér a bývalý československý profesionální tenista Jaroslav Navrátil největších úspěchů své kariéry dosáhl ve čtyřhře, v níž vyhrál tři turnaje ATP. Na žebříčku ATP pro čtyřhru byl nejvýše klasifikován v prosinci 1987 na 31. místě, pro dvouhru pak v srpnu téhož roku na 64. místě. V letech 1986–1987 se probojoval do čtvrtfinále mužské čtyřhry na French Open. V roce 1983 byl členem československého daviscupového družstva a v prvním kole Světové skupiny odehrál jednu vítěznou dvouhru proti paraguayskému hráči Caballerovi. Dříve trénoval Tomáše Berdycha a Radka Štěpánka. V současné době je nehrajícím kapitánem českého daviscupového týmu a šéftrenérem prostějovského tenisového klubu, kde mezi jeho svěřence patří nadějní tenisté Jiří Veselý a Adam Pavlásek.

V kolika letech jste začal hrát tenis? Dělal jste i jiné sporty?

Tenis jsem začal hrát poměrně pozdě, a to v deseti letech. V jedenácti letech jsem dohromady s tenisem začal hrát i basketbal. Tyto sporty se bohužel prolínaly, tak jsem skončil s basketbalem ve svých patnácti letech, a poté už jsem se věnoval jenom tenisu.

Do kolika let jste hrál tenis?

Tenis jsem hrál do dvaatřiceti. Já jsem celou svou kariéru hrál za Přerov, který byl v té době u nás nejlepším týmem, a šestkrát jsme vyhráli titul mistra České republiky v družstvech. Poté jsem začal v Přerově pracovat jako trenér. Do Prostějova jsem přišel v roce 1994.

Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch kariéry – jak hráčský, tak trenérský?

Jako hráč jsem byl ve dvouhře dvakrát v semifinále na ATP turnajích v Praze a francouzských Métách. Ve čtyřhře jsem vyhrál tři turnaje ATP. Co se týče té trenérské kariéry, tak jsem jako osobní trenér přivedl Tomáše Berdycha na osmé místo na světě a jako kapitán našeho týmu v letech 2012 a 2013 jsme v Davis Cupu vyhráli salátovou mísu.

Byl jste vynikající hráč. Přesto – co tomu scházelo, abyste se například dostal mezi deset nejlepších hráčů světa?

V té době jsme neměli osobní trenéry. Člověk byl závislý jenom na trenérech v klubech a po světě jsem jezdil praktický sám. Byla chyba, že trenér nás viděl jen v těch trénincích a neviděl při hře na turnajích. Myslím si, že to byla jedna stránka, která mi chyběla. A druhá – mohl jsem ještě daleko více pracovat na sobě, člověk se někdy uspokojí. Když dnes vidím, jak pracují přední světoví hráči, a vidět to dříve, tak by mne to inspirovalo a určitě posunulo dopředu o nějakých deset míst na světě.

Jak se změnil tenis od doby, kdy jste hrál?

Vše se změnilo opravdu hodně. Změnily se rakety, které jsou nyní výrazně rychlejší, a je také daleko lepší jejich výběr. Změnily se míče, které jsou o hodně kvalitnější než v minulosti. V současnosti je také velké množství povrchů, na kterých se tenis hraje. To v minulosti nebylo. A nejpodstatnější změna je finanční. V mé éře – například v hlavní soutěži na Roland Garros (jeden ze čtyř největších turnajů na světě) – bylo za účast v prvním kole tři tisíce dolarů.
Dnes je to 15 tisíc dolarů. Vítěz tehdy bral okolo 300 tisíc dolarů a dnes 1,5 miliónu dolarů.

Radek Štěpánek v jednom rozhovoru řekl, že před lety jezdili hráči na turnaje sami, pro celý turnaj byl jeden masér. A dnes – většina špičkových hráčů má kolem sebe tým lidí.

V naší době měl například Ivan Lendl také kouče – australského Tonyho Rouche. V té době měli trenéra tak hráči první světové pětky. Dneska skoro první stovka cestuje minimálně se svým trenérem. A ti lepší hráči z první desítky, dvacítky, tak ti již mají fyzioterapeuta, maséra, mají také již mentální trenéry. Kolem sebe mají prakticky svůj velký tým, který musí fungovat. Ať je to Djokovič, Nadal nebo Tomáš Berdych – tak mají svoje týmy a já si myslím, že je to dobře. A v tom je taky pokrok tenisu.

Před časem Lendl, Novák, Korda, Navrátilová, Mandlíková, Novotná, Suková atd. Dnes – Berdych, Štěpánek, Kvitová, Šafářová a další. Vítězství v Davis Cupu, Fed Cupu. Jak to, že taková malá země produkuje tolik dobrých tenistů?

Myslím si, že u nás je tenis již dlouhou dobu velice populární sport. Já bych řekl, že je to momentálně po fotbale a po hokeji ne nejúspěšnější, ale nejoblíbenější sport. Tenis u nás hrálo a hraje docela hodně lidí, včetně politiků. Přestože jsme sice malá republika, ty podmínky v naší republice jsou na vynikající úrovni, co se týče zabezpečení a co se týče i trenérského obsazení.

Myslíte si, že v současné době máme mladé hráče, kteří by mohli současnou úspěšnou generaci – Berdycha a Štěpánka – v budoucnu nahradit?

Je to samozřejmě velice těžké nahradit Berdycha a Štěpánka, protože jsou to výjimeční hráči. Nicméně příslibem do budoucna je určitě Jirka Veselý, Adam Pavlásek nebo David Poljak. Několik talentovaných kluků máme, ovšem v dřívější době těch talentů jsme měli u kluků daleko více. Šikovný tenista je Jirka Veselý, ale aby dosáhl takového úspěchu co Tomáš Berdych, tak to určitě bude muset přidat. Protože být ve světové desítce a vyhrát dvakrát Davis Cup není až tak jednoduché.

Při zápasech Davis Cupu působíte klidně. Jak to prožíváte vnitřně?

Rozhodně bych klukům nepomohl v tom, když zkazí nějaký míč, abych nějak reagoval. Tak z toho důvodu jsem na lavici docela klidný. Určitě nějaké emoce jsou, hlavně když ten zápas jde do finiše – například v neděli – nebo když hrajeme semifinále nebo finále Davis Cupu, tak bez emocí by to nešlo. Ale snažím se to držet v sobě a nic na sobě nedat znát, jestli ten míč je dobrý nebo špatný.

Zejména Radek Štěpánek je známý vtipálek. „Ušili“ na Vás někdy něco?

Ušili na mě boudu, když jsme hráli čtvrtfinálové utkání Davis Cupu proti Argentině. Stav byl 2:2 na zápasy a Radek měl jít hrát rozhodující zápas. Ovšem měl problémy s kolenem. Já jsem se Radka ráno ptal, jestli bude hrát a on mi řekl, že ještě neví. Po zápase Tomáše Berdycha s Del Potrem, když Tomáš prohrál a stav byl tak 2:2, jsem přišel do šatny a Radek říkal, že nemůže hrát, že koleno má nateklé. Koleno měl zavázané a obrovské, protože si tam něco dal. Navíc se domluvil s profesorem Kolářem, který mi řekl, že Radek opravdu nemůže hrát. Byl jsem z toho úplně hotový, protože v tu dobu jsme měli na střídání jen Iva Mináře, pro kterého by to bylo strašně těžké. Tak jsem myslel, že ten zápas s Argentinou je skoro v prdeli (smích). A šel jsem za vrchním rozhodčím změnit jméno. V té chvíli Radek vyletěl na chodbu a se smíchem řekl: „Jdu hrát kápo, je to v pohodě.“ Jen jsem si vydechl a Radek pak porazil Monaca a přes Argentinu jsme se dostali do Chorvatska a poté do finále.

Berdych je oporou týmu, ale také hráč první světové osmičky. Právě zápasy Davis Cupu jsou náročné fyzicky i psychicky. Myslíte si, že kdyby tyto zápasy za Česko nehrál, vyhrál by třeba nějaký Grand Slam?

Velké turnaje a Davis Cup – to je každé úplně jiná soutěž, protože tenis je individuální sport. Ty turnaje jsou jiné, zatímco Davis Cup je týmová soutěž. Ale Tomáš si vždycky přál vyhrát Davis Cup, a nakonec se mu to dvakrát podařilo. Myslím si, že zatím není definitivně rozhodnutý, jestli bude pokračovat v Davis Cupu nebo ne. Je to jeho rozhodnutí a my to musíme všichni respektovat. Ale myslím si, že když jsme viděli letošní Australian Open, kde byl v semifinále, tak si myslím, že při nějaké shodě okolností má určitě na to, aby Grandslamový turnaj vyhrál.

V minulosti se děti věnovaly více sportům najednou a později se specializovaly. Dnes je často vidět rodiče, kteří vedou své ratolesti k jednomu sportu již od nejútlejšího věku. Je to správné?

Já si myslím, že ta doba, která byla předtím, byla daleko lepší. Když to beru podle sebe, tak my jsme určitě nebyli nějak specializovaní jenom na jeden sport. My jsme hrávali nejen tenis, ale i fotbal, basketbal, vybíjenou, volejbal. Myslím si, že děti by se měly specializovat na jeden sport, ale také k tomu přidat nějaký další. Když třeba bude dělat tenis, tak k tomu přidat basketbal nebo fotbal, protože je to vynikající na nohy a na kondici.

Proč zrovna Prostějov je nyní centrem českého tenisu?

Prostějov je nejlepší, protože má v čele majitele klubu pana Černoška. Podmínky jaké jsou v Prostějově, nejsou – a to můžu ze zkušeností tvrdit – ani ve velikých klubech v Evropě. Klub funguje, co se týče zabezpečení i financí, přestože hráči stojí nemalé finanční prostředky. A těch talentů opravdu nemáme málo. A druhou předností je, že v našem centru jsou kvalitní trenéři, kteří tvoří výbornou partu. S hráči se dobře pracuje od dětí do dospělosti. Proto je Prostějov dneska u nás nejlepší.

Vaší zálibou je chytání ryb a lovení vysoké zvěře. Můžete se pochlubit svými největšími úlovky?

Dost mě to baví. Na rybolovu i myslivosti se úplně odreaguji. Při těchto koníčcích jsou okolo mne vynikající lidé, kamarádi, přátelé a já z toho tenisu, když vypadnu na dva tři dny, tak se vždy těším, že si zde odpočinu. A moje největší rybářské úlovky – sumec 144 centimetrů, štika 82 centimetrů a kapr 12,5 kilogramu. Co se týče mysliveckých trofejí, tak jsem střelil dvanácteráka jelena a zlatého daňka.

A poslední otázka. Celý život se věnujete tenisu. Můžete prozradit něco o své rodině, a zda máte na ně aspoň trochu času?

S dětmi se vidíme celkem dost. Dcera v Praze dělá trenérku v jednom klubu a syn Michal mi pomáhá v Prostějově s trénováním Jirky Veselého a Adama Pavláska. A co se týče mé ženy, tak si prakticky oddychla, když jsem v roce 2008 skončil spolupráci s Tomášem Berdychem z důvodu cestování. S Tomášem jsem cestoval po světě sedm let tak 30 až 35 týdnů v roce. Teď jsem daleko více doma. Do té doby byla doma hodně sama, protože děti už máme dospělé. Nyní můžu říct, že se vidíme hodně.

Jezdil jste na turnaje v době socialismu. Co všechno jste musel absolvovat, aby Vás pustili hrát do světa? Hlídali Vás tajní?

Já jsem se s tajnýma naštěstí nesetkal. Nicméně bylo to složitější v tom, že na cestování přes hranice se muselo mít celní prohlášení a hlavně výjezdní doložku, protože bez ní člověka nikam nepustili. Ale musím říct, že jako úspěšní tenisté jsme měli docela pohodu. Hráči, kteří byli na světovém žebříčku do stého místa, měli poloprofesionální statut a doložku na celý rok, takže jsme mohli jezdit na turnaje po celém světě.

Nejdříve hráč, nyní trenér. Jaké jste měl vzory?

Jako hráč jsem měl za vzor vynikajícího australského tenistu Kena Rosewalla. Jako trenér – tak určitě jsem si něco odnesl od pana inženýra Kukala, protože ten přede mnou vedl český tým v Davis Cupu. Byl to velice dobrý kapitán i trenér.

Měl jste nebo máte před zápasy nějaké rituály?

Před zápasem v šatně máme rituál, že každý kluk, který jde hrát, ať je to Radek Štěpánek, Tomáš Berdych nebo Lukáš Rosol, si pustí svou oblíbenou skladbu. V šatně máme i takový svůj potlesk, takové hecování. Před každým utkáním Davis Cupu si v pátek před prvním zápasem dáme s týmem štamprličku slivovice, abychom celé utkání zvládli. Ta slivovice je z Moravy od mého kamaráda.