S celebritou

Mistr světa Vítězslav Veselý chce hodit 90 metrů již v příštím roce

15. 11. 2013

Velkým koníčkem nejlepšího současného světového oštěpaře je rybaření. Jeho největším úlovkem je asi 80centimetrový candát.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: Pavel Lebeda, Česká sportovní

Nejlepší současný oštěpař světa Vítězslav Veselý se narodil v roce 1983 v Hodoníně. Z mistrovství světa 2013 v Moskvě přivezl zlatou medaili a je mistrem Evropy z roku 2012 v Helsinkách. V roce 2012 vyhrál seriál Diamantové ligy a o rok později vítězství v této soutěži zopakoval. Jeho trenérem je světový rekordman a trojnásobný olympijský vítěz v oštěpu Jan Železný. Osobní rekord Veselého je 88,34 metru. Tento výkon znamená druhé místo českých historických tabulek – právě za svým trenérem. Vítězslav Veselý vystudoval obchodní akademii ve Zlíně a nyní studuje Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze. Žije v Praze, kde také trénuje v Dukle Praha.

Pocházíte z Hodonína. Kdy jste začal se sportem a jak jste se dostal k atletice?
Na druhém stupni základní školy jsem šel do sportovní třídy a tehdy, asi v páté třídě jsem se poprvé začal setkávat s atletikou. Spíš se dá říct, že atletika si vybrala mne, protože ve třídě jsme ji provozovali jako hlavní sport. Atletika byla považována za obecnou přípravu pro všechny sporty.

Jak jste se dostal k oštěpu? Pamatujete si, kolik jste poprvé na závodech či tréninku hodil?
Zkoušel jsem asi všechny disciplíny, ale nejvíce mi šlo házení kriketovým míčkem. Tenkrát jsem vyhrával všechny závody, tak jsem pak přirozeně chtěl vyzkoušet oštěp. Věřil jsem, že mi to půjde. První závody jsem absolvoval ve čtrnácti letech a hodil jsem 36 metrů.


Šly Vám i nějaké další atletické disciplíny?
Hodně jsem běhal delší tratě, ale neměl jsem je rád. Byl jsem dobrý, vyhrával jsem první místa a stal jsem se například přeborníkem okresu v přespolním běhu v přípravce. Před závody jsem ale měl strašné nervy, tak jsem nechtěl moc běhat.Asi to bylo z představy, jak těžké to vždy v průběhu závodu bude. Ale po doběhu jsem měl vždy velkou euforii a dobrý pocit, že jsem to zvládl.


Jaký jste měl oštěpařský vzor?
Samozřejmě to byl Jan Železný. Už v té době byl olympijský vítěz a vyhrával, takže jsem ho hodně obdivoval a sledoval.

V mládežnických kategoriích jste byl velmi úspěšný. Zúčastnil jste se i juniorského MS na Jamajce. Jak jste tam dopadl?
Můj první mezinárodní závod bylo mistrovství světa juniorů na Jamajce v roce 2002. Do finále jsem se dostal hned prvním hodem, ale ve finále jsem se trápil. Nakonec jsem skončil devátý za výkon 68,76 metru.

Před koncem střední školy jste se „oštěpařsky“ vážně zranil. O co přesně šlo?
Měl jsem „oštěpařský loket“. Přetažený úpon předloktí. To se stane aspoň jednou za život každému oštěpaři. Já jsem ho zdárně vyléčil, ale hned další sezonu jsem si zranění znovu obnovil. Zničil jsem si ho tak, že se to už asi nedá úplně napravit. Dokonce jste v té době přestal s atletikou. Obrat ale přišel po přestěhování do Prahy, kde jste začal studovat na FTVS .

Co se stalo, že jste se k oštěpu vrátil?
Měl jsem dost času, tak jsem si řekl, že bych to mohl opět zkusit s tréninkem. Loket stále bolel, ale já jsem ho postupně zatěžoval víc a víc a bolest pomalu ustupovala. Nebylo to ale rychle. V prvním roce jsem mohl absolvovat jenom tři závody.

Zranění se poté již nevrátilo?
I když se zranění podařilo v roce 2009 vyléčit, loket stále pobolívá, ale není to nic vážného. Nastupují jiná zranění, která musím řešit i teď.

V roce 2006 se Vaším trenérem stal Jan Železný. Jak Vás sportovně i lidsky ovlivnila spolupráce s touto oštěpařskou legendou?
Sportovní vliv je patrný na výsledcích, které předvádím v posledním čase. Z lidského hlediska, mám k trenérovi velkou úctu – k celé naší skupině. Trenér nám pomáhá nad sportovní rámec – dává nám do života nejen jeho sportovní, ale i vlastní životní zkušenosti.


Jak se poté změnila příprava?
Úplně ve všem. Odrazilo se to asi hlavně v přístupu k tréninku. Trenér měl během svojí kariéry taky mnoho zranění, proto věděl, co dělat, aby se jim člověk v budoucnu mohl vyhnout, jak správně trénovat. To se přece odrazilo i na jeho sportovní dlouhověkosti. Čím déle s ním trénuji, tím mě to bolí méně.


Velké úspěchy ale nepřišly pod vedením Jana Železného hned. Kdy jste se dostal do světové špičky, což vyvrcholilo zlatými medailemi na mistrovství světa i Evropy?
Nebyl to jeden zlom, dalo by se to rozdělit na pár etap. První etapa byl rok 2008, kdy jsem se poprvé dostal do finále olympijských her v Pekingu. Druhá etapa byla v roce 2010, kdy jsem si výrazně vylepšil osobní rekord a poslední, třetí mezník, byl rok 2011. Čtvrté místo na mistrovství světa mne motivovalo a na tyto výsledky jsem navázal dál v roce 2012 a letos na mistrovství světa v Moskvě.


Říká se, že jste velký kliďas – je to Vaše plus pro oštěp? Pomohla Vám povaha překonat některé smolné závody – třeba olympiádu, kdy Váš kvalifikační hod suverénně stačil na zlato a Vy jste ve finále skončil čtvrtý?
V některých věcech možná kliďas jsem, ale oštěp mezi ně rozhodně nepatří. Asi se to projevuje tím, že nejsem tzv. tréninkový typ. Na tréninku nemám hozeno nijak extra daleko v porovnání se závody. To, jak člověk prožívá neúspěch, je spíš než v jeho povaze, v schopnosti zamyslet se nad tím a poučit se. V schopnosti vyrovnat se s nepříjemnými situacemi a sebrat si z nich něco pro budoucnost.


Máte osobní rekord 88,34 metru. Kdy pokoříte devadesátku a co vše se u Vás musí na devadesátimetrový hod sejít?
Jasně, že bych chtěl hodit devadesátku již v následující sezoně. Ale všechno se ukáže až během přípravy, jestli bude sloužit zdraví a trénink bude probíhat tak, jak bych si představoval. Jinak se musí sejít hned několik faktorů – aktuální forma, dobré podmínky a taky počasí.

Právě Váš trenér je držitelem světového rekordu 98,48 metru a nejlepší oštěpař světa všech dob. Od zavedení nových pravidel bylo oštěpem 83krát hozeno přes 90 metrů. Z těchto 83 hodů patří 52 Janu Železnému. V čem byl tak výjimečný?
V té době byla jeho technika výjimečná. Ta hraje v hodě oštěpem zásadní roli.

V tréninkové skupině Honzy Železného je nyní také Barbora Špotáková. Jak spolu vycházíte a jaké je to trénovat společně se ženou?
Vycházíme spolu perfektně. Myslím, že ženský element je ve skupině přínosem. Náš trénink to nijak zásadně neomezuje a jí to zas může pomáhat, například při běhání. Pro nás je velkým přínosem vidět přístup světové rekordmanky a olympijské vítězky k tréninku a přípravě.

Říká se, že po třicítce vrhači dozrávajía dosahují svého maxima. Jaké máte oštěpařské cíle v dalších letech?
Mým cílem je hlavně zůstat zdravý. Tím je podmíněno úplně všechno. Když budu zdravý, tak budou i dobré výkony a budu se pokoušet o další posunutí svého osobního maxima.

Do kolika let chcete – doufáme, že i nadále velmi úspěšně – vrcholově sportovat? A zvažujete, čemu se budete věnovat po skončení Vaší sportovníkariéry?
Výhledově je můj milník olympiáda v Riu v roce 2016. Co bude potom, to se teprve uvidí. Vzhledem k tomu, co studuji, bych po ukončení kariéry rád zůstal u sportu. U jakéhokoliv sportu.

Máte nějaké talismany nebo rituály?
Talismany nemám. Nevím, jestli se to dá nazvat rituálem, ale po dobrém závodě se snažím udělat všechny věci podobně jako předtím: rozcvičku, jídlo…

Vaším velkým koníčkem je rybaření. Jakčasto za rok a kde rybaříte? Můžete se pochlubit Vaším největším úlovkem?
Rybaření se věnujeme hlavně v průběhu soustředění v Jihoafrické republice, protože v průběhu sezony není dostatek času. Takže to není velmi často. Mým největším úlovkem byl asi 80centimetrový candát.

Také Váš trenér rybaří. Chodíte někdy na ryby spolu a soutěžíte, kdo chytí lepší „kousek“? Pokud spolu jdete na ryby, dáte si spolu pivko či něco ostřejšího?
S trenérem spolu nesoutěžíme. Spíš se snažíme oddychnout, probíráme různá témata a užíváme si klidu. V Africe jsou vyhlášená červená vína, tak občas nějaké zkusíme, ale není to pravidlem.

Projel jste téměř celý svět. Kde se Vám nejvíce líbilo a proč?
V průběhu atletických závodů člověk nemá velmi šanci pochytit něco z okolní kultury. Ale asi všichni jsme si zamilovali Jižní Afriku a proto se sem každý rok vracíme na delší soustředění.