S celebritou

Volejbalistka Solange Soares má tituly z Brazílie, Slovenska i Česka

31. 10. 2013

Brazilská hráčka poprvé viděla sníh po příletu na Slovensko. V Riu při odletu měli asi plus čtyřicet a v Bratislavě bylo asi mínus dvacet stupňů Celsia. Okamžitě chtěla letět zpátky.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Solange Soares

Brazilská volejbalistka Solange Soares se narodila v roce 1980. V sedmnácti letech se s Brazílií stala v Thajsku juniorskou mistryní světa. Ve 22 letech přestoupila do bratislavské Slávie UK a od roku 2009 je oporou mistrovského týmu VK AGEL Prostějov, kde nyní plní také roli kapitánky. Kromě juniorského titulu se stala jednou mistryní Brazílie s týmem Macae Rio de Janeiro, čtyřikrát vybojovala titul na Slovensku s týmem Slávia UK, čtyřikrát táhla mužstvo VK AGEL Prostějov k českému titulu. S Prostějovem získala titul ve Středoevropské lize a pomohla k postupu do play-off Ligy mistryň. Brazilka se slovenským pasem se milou „českoslovenštinou“ domluví bez sebemenších problémů. Mezi její záliby patří hudba a kino. Sympatické kapitánce prostějovského týmu jsme položili několik otázek:

V kolika letech jste začala s volejbalem? Dělala jste v dětství nějaké jiné sporty?
Volejbal jsem začala hrát ve čtrnácti letech. Předtím jsem ve škole vyzkoušela hodně sportů. Závodně jsem hrála házenou, ale tento sport je velmi kontaktní, což se mi moc nelíbilo. A potom jsem s kamarádkou byla dělat test do volejbalového klubu. Začala jsem v Belo Horizonte, potom jsem hrála ligu v Riu de Janeiru.

Měla jste nějaký vzor?
Jasně, že jsem měla volejbalové vzory. Ale moje vzory jsou především moje rodina. Můj otec, moje matka a moje sestry, kteří mě vychovali – takže spíše takový charakterový vzor.

Hrál někdo z Vašich příbuzných či sourozenců volejbal?
Právě že ne. Mám tři starší sestry. Ony jsou, jak se říká, normální. Sestry zůstaly doma, ale jsou pro mě vzorem tím, že se mě snažily učit a všemožně mi pomáhaly, abych si užila, co nejvíce se dá.

Do školy v Belo Horizonte jste chodila s pozdějšími nejlepšími fotbalisty světa Ronaldem i Ronaldinhem. Určitě nejpopulárnějším sportem v Brazílii je fotbal – co volejbal? Jak je populární?
Sport číslo jedna v Brazílii je fotbal a vždy bude. Já miluji fotbal. Dívám se na téměř všechny zápasy Champions league a fandím Barceloně. Jsem velký fanda, ale fotbal si zahraju tak leda rekreačně. Myslím, že fotbal není nějaký extrémně komplikovaný sport. Volejbal je o hodně komplikovanější. Volejbal je v Brazílii také dost populární a pro ženy vlastně nejpopulárnější sport.

Jak jste se dostala na Slovensko?
Do Rio de Janeiro přišli v roce 2000 manažeři bratislavské Slávie UK hledat hráčky. Dostala jsem nabídku, jenže tehdy jsem vůbec netušila, kde Slovensko je. V Brazílii jsme tehdy znali jen Československo. V přestupu mě podpořila celá moje rodina. Řekli mi, ať si jedu angažmá vyzkoušet a pokud nevyjde, tak ať se klidně vrátím. Také trenér v Riu mi sdělil, že pokud se mi v Evropě nepovede, mohu se vrátit zpět do klubu. Naštěstí ve Slávii UK tehdy hrála jedna Brazilka, která už několik roků žila a dosud stále žije v Bratislavě. Slíbila, že se
o mě postará. Pomáhala mi se vším, byla také překladatelkou – a v podstatě je to má druhá matka.

V Bratislavě jste od listopadu 2002. Jaký byl první dojem?
To bylo strašné. Přiletěli jsme do Vídně a odtamtud autem do Bratislavy. V Riu jsme měli asi plus čtyřicet, přiletěla jsem v riflích a tričku. A v Bratislavě bylo asi mínus dvacet a sníh. Vystrčila jsem nohu z auta, sníh jsem měla nad kolena a chtěla letět zpátky. Hned mě vzali do obchodu, kde jsem si nakoupila větrovky, nepromokavé teplé boty. První měsíc jsem chodila zahalená až po uši. Ovázané tváře, byly mi vidět jen oči. Půlhodinu jsem se oblékala a půlhodiny vysvlékala.

Poprvé jste viděla sníh?
Největší šok, co jsem mohla v životě vidět. Potom jsem si již zvykla, ale upřímně můžu říct, že se mi nelíbí. Sníh je pěkný jen vidět na pohled.

Brazílii si každý představuje – slunce, pláže a písek. Jaká je v Brazílii nejnižší teplota?
Tak v městě, odkud pocházím, tak tam je od 15 do 20 stupňů Celsia v zimním období. Ale v posledních letech na některých místech Brazílie dokonce i sněžilo. Takže spousta lidí se jede na ten „zázrak“ podívat, protože to nikdy neviděli.

Jak to bylo zpočátku se stravou – jako se sněhem?
Měli jsme byt blízko malého obchůdku s potravinami. Kamarádka zaběhla koupit mléko. Doma jsme ho otevřeli a bylo kyselé. Tak jsem ho šla koupit já. Vzala jsem jiné, donesla domů a opět bylo kyselé. Tak jsme se bavili, že zdejší lidé jsou chudáci, že nemají ani normální mléko. Tak jsme volali naší slovenské Brazilce, která tam žila již několik let. Ta nám vysvětlila, v jaké krabici je normální mléko.

Plynule hovoříte česko-slovensky. Kdo Vás učil?
Nikdo. Já jsem do žádné speciální školy nebo na kurzy vůbec nechodila, protože jsem na to neměla vůbec čas. My jsme měli a stále máme náročný program. Já jsem uměla anglicky, to jsme se učili na škole. A spoluhráčky na Slovensku byly strašně milé, měly se mnou trpělivost, neustále jsme se bavily.

Jaký je Váš největší sportovní úspěch?
Tak určitě zlato z mistrovství světa juniorek, protože ho bylo těžké získat. Na juniorském mistrovství světa jsou často hráčky, které reprezentují také v ženských reprezentačních výběrech. Takže tohoto titulu si velmi cením. Pro mě je také úspěchem, že si stále udržuji výkonnost. Úspěchem jsou tituly na Slovensku i v Česku, stále hraji v nejtěžší soutěži v Evropě – Champions league. Toho si hodně cením.

Kde jste zažila největší oslavy po Vašich vítězstvích?
Po vítězství na juniorském mistrovství světa v Thajsku jsme slavili tři dny. Jezdili jsme po městě v hasičském autě. Brazilci umí slavit. Všechny oslavy jsou pěkné. My jsme také velmi oslavili ten první slovenský titul, to byly mé největší oslavy v Evropě. „Baby“ byly šťastné, že se titul povedl, že ta dřina byla odměněna.

Kolik času nyní trávíte v Česku a Brazílii?
V Česku a na Slovensku, kde mám reprezentační povinnosti, trávím zhruba těch 10 měsíců. Zbývající dva měsíce v Brazílii, kde navštěvuji rodinu a známé. Jsem rodinný typ, takže pro mě je doma v Brazílii nejlepší místo na světě.

Solange Soares se fotila na AGELovský kalendář 2012Líčíte se, když jdete na palubovku?
Když jdu ven s „babama“ nebo třeba někam na diskotéku, tak ano. Já vím, že tu se některé hráčky namalují, když jdou hrát. Ale pro mě to není. Na palubovce při hře či tréninku, když se potím, tak pro mě líčení nemá smysl.

Jste mladá žena. Na čem ujíždíte při nákupech?
Já nejsem až takový nákupní typ. Koupím si i elegantní věci, ale nejsem šílenec. Nakupování přežiji, ale to, že bych strávila 3 až 4 hodiny v nákupních centrech, tak na to vůbec nemám.

Po skončení sportovní kariéry se plánujete vrátit do Brazílie?
Já to nyní moc neřeším. Já budu hrát do té doby, dokdy mě to bude bavit a dokdy mi zdraví dovolí.

Dnes dělat vrcholový sport není lehké. A co po konci sportovní kariéry?
Tak na to jsem ještě nemyslela, určitě budu muset ale začít. Já ale nebudu ten typ, že přesně řeknu, že budoucí sezóna je moje poslední.

V Brazílii máte projekty související s dětským domovem. Oč jde?
To je už více než desetiletý projekt, který se osvědčil. Dali jsme se dohromady čtyři rodiny, máme velký dům, ve kterém se staráme o 135 dětí. Zpočátku jsme projekt financovali z vlastních peněz. Když ostatní viděli, že projekt je životaschopný, začali se hlásit sponzoři, kteří dávali oblečení, jídlo, zařídili psychology, učitele. Poté se přidal stát. Dnes je hodně lidí, kteří nám pomáhají. Nyní také plánujeme otevřít rehabilitaci pro starší lidi.

Jak by měla vypadat Vaše ideální dovolená?
Cestování miluji. Chtěla bych se více podívat do Řecka. Ale má nejideálnější dovolená by byla někde v Brazílii na severu, tam je nádherné moře. S rodinou a s mým přítelem.