S celebritou

Největším úspěchem basketbalistky Hany Horákové je stříbro z Mistrovství světa

14. 2. 2013

Jedna z nejlepších basketbalistek světa kromě Česka hrála v Istanbulu, Jekatěrinburgu a Košicích.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Hany Horákové

Jedna z nejlepších světových basketbalistek Hana Horáková se narodila v roce 1979 v Bruntále. Po gymnáziu vystudovala fakultu sportovních studií na Masarykově univerzitě v Brně. Na pedagogické fakultě současně absolvovala magisterské studium učitelství tělesné výchovy a speciální pedagogiky se zaměřením na logopedii a surdopedii. Českou republiku reprezentuje na postu rozehrávačky a křídla od roku 1999, předtím v mládežnických kategoriích. Do roku 1999 hrála v pražském klubu USK, poté přestoupila do Brna. V roce 2010 přestoupila do klubu Fenerbahçe SK Istanbul, o rok později do ruského Jekatěrinburgu, z něhož také hostovala v Košicích. Letos se vrátila zpět do IMOS Brno.

S českým týmem získala na Mistrovství Evropy v roce 2003 stříbro a o dva roky později zlato. Na mistrovství světa v roce 2010 vybojovala stříbrnou medaili a na tomto šampionátu se stala nejužitečnější hráčkou turnaje. Byla vyhlášená nejlepší hráčkou Evropy za rok 2010. Nejlepší českou basketbalistkou se stala v letech 2003 a 2004 a osmá skončila i v soutěži o nejlepšího českého sportovce roku 2010.

V kolika letech jste začala s basketbalem, kdo Vás k němu přivedl? Dělala jste v dětství nějaké jiné sporty? Hrál někdo z Vašich příbuzných basket?

Jako malinká jsem chodila na gymnastiku a jelikož jsem pak vyrostla tak mě asi ve 3. třídě rodiče přivedli na trénink basketbalistek. S rodiči jsme ale od malička hodně sportovali - jezdili jsme na kole, v zimě chodili na běžky. Myslím, že se táta věnoval basketu, ale spíš na rekreační úrovni.

Jaký jste měla vzor a je něco, co vám kvůli trénování v životě uteklo? Absolvovala jste taneční nebo diskotéky?

Žádný vzor jsem neměla. V době, kdy jsem vyrůstala, tak ještě internet nebyl, na televizi jsem se moc nedívala a tak jsem vlastně ani slavné sportovce neznala. Myslím, že v životě mi neuteklo vůbec nic. Do tanečních jsem nechodila, ale tak nějak doma v obýváku jsem se naučila základům klasiky a diskotéky moc nenavštěvuju ani nyní.

Kolik hodin týdně stráví vrcholová basketbalistka čistě tréninkem a poté rehabilitací?

To je strašně různé. Když je člověk mladší, tak hodně piluje techniku a k tomu nabírá kondičku. Když je potom zkušenější, tak se zaměřuje spíš na nabírání té kondičky a podle toho jak se cítí, tak trénuje techniku. Takže nyní v Brně máme asi tři hodiny denně tréninku a posilovny, poté následují masáže a rehabilitace.

Hrajete basketbal přes 20 let. Co považujete za největší úspěch?

Největším úspěchem pro mě bylo Mistrovství světa v roce 2010, které se konalo u nás. Byl to strašně silný zážitek a nikdy na něj nezapomenu!! Družstvo, ve kterém jsem hrála, bylo úžasné. Holky byly super, vedení také a atmosféra na našich zápasech byla jedinečná.

Co Vás po těch letech na basketu pořád tak baví?

Určitě ta výzva hraní vyrovnaných zápasů, kdy tomu člověk dá všechno a pak ten krásný pocit, když se vyhraje.

Basketbal je i u žen tvrdý sport. Jaké zranění jste si díky sportu přivodila?

Bylo jich hodně, ale spíš taková klasika jako jsou výrony v kotnících, přetržený křížový vaz v koleni, zlomené prsty. Ale to je asi v každém sportu.

Hrála jste českou, tureckou, ruskou i slovenskou ligu, za reprezentaci. Zřejmě to bude velmi těžké, ale mohla byste sestavit Vaši TOP pětku spoluhráček s Vámi – tedy čtyři hráčky - a k tomu jednoho Vašeho ideálního trenéra.

Tohle je velice těžká otázka. Mám několik hráček, o kterých si myslím, že jsou na top úrovni a s některými se mi i poštěstilo hrát. Ale jmenovat nechci, abych se některé nedotkla, kdybych na ni náhodou zapomněla. A trenéra také nevím…

Spoluhráčky, trenér i novináři Vás hodnotí jako nenahraditelnou. Jste vůdčí osobou i v životě?

To si nemyslím. Já se tak totiž nehodnotím ani v tom basketbalu! Nahraditelný je prostě každý.

Jako ženy se určitě chcete na palubovce líbit. Líčíte se, nebo jak se zkrášlujete Vy osobně, než jdete na hřiště?

Několikrát jsem se pokusila si aspoň dát řasenku, ale vždycky to pak dopadlo, že mě někdo píchnul do oka a pak mi tekly slzy a byla jsem celá rozmazaná. Takže od těch dob se před zápasem či tréninkem už nijak nezkrášluji. Ale je hned několik Rusek, které se malují snad ještě důkladněji na zápas, než když jdou do divadla.

Jste mladá a pohledná žena. Na čem „ujíždíte“ při nákupech? Jakou módu vyznáváte?

To naštěstí mám zařízeno nejlépe, jak to jde. Já ujíždím jen na tom, co vybereme s manželem a ještě líp, když jde do obchodu sám a ještě něco mi koupí a doveze až domů. Ale oblékám se podle nálady a příležitosti - někdy je to mikina a někdy košile.

Kromě Česka jste hrála v Istanbulu, Jekatěrinburgu a Košicích. Kde bylo nejlépe?

Každá země má pro a proti. Ale neumím říct, kde by se mi líbilo nejvíc. Všude byli super lidé, všude bylo něco, co bych chtěla změnit a všude bylo něco k vidění. Jen teda asi možná Košice měly velké plus v tom, že tam byla moje dlouholetá kamarádka Zuzka Žirková a lidi z klubu jsem taky znala.

Měříte 180 centimetrů. To je na basketbalistku málo, ale v běžném životě patříte mezi ty větší. Nebojí se Vás muži?

Jelikož hodně mých kamarádů hraje basket a jsou tedy poněkud většího vzrůstu, tak se mě vůbec nebojí. Většinou mi spíš dělají bodyguardy.

Patříte mezi nejlepší české sportovkyně posledních let. Vrcholoví sportovci mají řadu fanoušků. Nedostala jste od některého fandy třeba nabídku na večeři či k sňatku?

Ne, ne, ne (smích). Naši fanoušci jsou super, ale naštěstí takovéhle věci nedělají.