ZDRAVOTNÍ TÉMA

Dva chirurgové z Vítkovické nemocnice operovali v Beninu břišní kýly a školili tamní zdravotníky

1. 6. 2017

Beninský ministr zdravotnictví za vítkovickými lékaři sám zajel a desítky minut s nimi dokonce strávil na operačním sále.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv MUDr. Martina Bolka

Kdo kdy z nás slyšel o Beninu? Právě v této Africké zemi strávili 14 dnů dva chirurgové Vítkovické nemocnice MUDr. Martin Bolek a MUDr. Jozef Krištof, kteří na klinice ve městě Cotonou operovali břišní kýly a také školili africké zdravotníky. Benin, oficiálně Beninská republika, je stát v západní Africe ležící u Guinejského zálivu, který byl do roku 1975 známý pod názvem Dahome. Na západě hraničí s Togem, na severozápadě s Burkinou Faso, na severu s Nigerem a na východě s Nigérií. Na území o rozloze 112 622 kilometrů čtverečních (téměř jako bývalé Československo) tu žije 10,6 miliónu obyvatel. Hlavním městem je Porto Novo, sídlem vlády je však největší město Cotonou. A právě jednoho z vítkovických lékařů – MUDr. Martina Bolka – jsme o jejich pobytu v Africe vyzpovídali.

Jak jste se dostali do nemocnice v Beninu?
Celý nápad vznikl od lékařského kolegy MUDr. Vincenta Zoundjiekpona, který pochází z Beninu a pracuje ve Vítkovické nemocnici na gastroenterologii. Před časem se rozhodl pomoci své zemi. Se svou ženou založili neziskovou organizaci Spolek přátel Bénin Santé, jejímž cílem je poskytnout zdravotní péči lidem Beninu, a vložili do toho projektu své peníze. Nejprve díky organizaci začali očkovat sirotky proti hepatitidě, která je v Beninu velkým problémem. Později se organizaci podařilo shromáždit peníze a zdravotnický materiál. Například ve Vídni zakoupili starší operační sál a převezli jej do Beninu na jednu místní kliniku, která s neziskovou organizaci spolupracuje. Výjezd do Beninu jsme začali organizovat zhruba rok a půl před odjezdem.

Potřebovali jste nějaké očkování?
Vzhledem k tomu, že do Afriky, Asie a Jižní Ameriky jezdíme pravidelně, tak máme všechna potřebná očkování. Jediné, co jsme v Beninu potřebovali, bylo běžné mezinárodní cestovatelské očkování proti žluté zimnici.

Jak dlouho jste cestovali?
Letěli jsme z Prahy do Istanbulu a pak do Cotonou. Cesta letadly trvala zhruba 10 hodin.

V jaké nemocnici jste pracovali?
Byla to jejich běžná soukromá klinika, srovnatelná s naší menší nemocnicí. Klinika je umístěná na periferii jejich největšího města Cotonou a její kapacita byla osm lůžek. Součástí kliniky byla gastroenterologie, dětská ambulance, ambulance praktického lékaře. Nemocnici představuje jedna budova, kde jsou čtyři ambulance a zázemí, kde mají laboratoř, recepci, dva pokoje na dospávání, jednu porodní místnost a operační trakt, kde je předsíň, kde se sterilizuje, a čistě operační sál.

Co jste tam vše dělali?
V Beninu jsme byli celkem 14 dnů, z toho bylo 10 pracovních. Pracovali jsme 12 hodin denně od 8:00 do 20:00 a celkem odoperovali 97 břišních kýl. Nejstaršímu pacientovi bylo 81 let a nejmladšímu 18 měsíců. Celkem jsme operovali 19 dětí do deseti let.

Proč břišní kýly?
Černoši mají anomálii kýl, což je jejich velký problém. Je to geneticky dané, mají k tomu velké dispozice. Navíc nemají zdravotní systém jako v civilizovanějších zemích, takže chudí lidé na operace břišních kýl nemají peníze.

Měli na klinice v Beninu potřebný zdravotnický materiál na tyto operace?
Před cestou do Afriky jsme sháněli materiální zabezpečení, protože jsme věděli, že nadace nebude schopna zajistit potřebný zdravotnický materiál na takové množství operací. Několik měsíců dopředu jsme spolupracovali s třemi českými firmami, které nám dodaly síťky potřebné k operaci. Další finance zajistila nadace, takže jsmevezli speciální rukavice a šicí materiály. S sebou jsme vezli materiál zhruba za sto tisíc korun.

Můžete srovnat pacienta v Česku a Beninu?
Rozdíl je velký. Oni jsou velmi trpěliví, nespěchají. Váží si toho, že jim člověk pomůže. Navíc jejich imunita je zcela jiná, takže nemají například problémy s hnisáním ran. Řada z nich nikdy nedostala antibiotika, takže jsou imunně velmi dobře připraveni. Když jsme jim operovali velké kýly a dávali síťky, tak to hojení snášeli velmi dobře. A třeba den po operacích nasedli na skútry a jeli domů. Bolest snášejí úplně jinak než naši lidé.

V různých částech Afriky je hodně HIV lidí pozitivních. Setkali jste se s takovými pacienty?
V Beninu není tak velké procento HIV pozitivních pacientů jako v jiných částech Afriky. My jsme měli všechny pacienty měsíc před operací na kontrole HIV, takže nikdo z nich neměl být HIV pozitivní. Osobně jsem byl dvakrát během pobytu poraněn jehlou, takže ihned se dělal test na HIV. Testy HIV jsou díky organizacím WHO a UNICEF v Africe rozšířené a dělají se u lidí velmi často.

Jak jste se domlouvali?
To byl problém, oni mluví francouzsky. My jsme měli překladatele, který zpočátku vše vyřizoval. Poté jsme pochytili nějaká slova, oni akceptovali několik anglických slov. Nakonec jsme se i s pacienty nějak domlouvali mezinárodně – tedy za pomoci rukou, nohou. Ale když jsme potřebovali se domluvit více, tak vždy prostřednictvím překladatele.

Důvěřovali vám pacienti?
Důvěřovali nám velmi. Podle MUDr. Vincenta Zoundjiekpona „bílí“ lékaři mají u domorodců větší důvěru než místní.

V Beninu převažují lidová náboženství, která vyznává asi polovina populace. Zhruba 30 procent představuje křesťanství a 20 procent islám. Jak se toto projevovalo na klinice?
My jsme pracovali v místě, kde vedle sebe žijí křesťané a muslimové. Všichni pracují dohromady, nikdo nemá žádný problém mezi sebou s náboženstvím. To neberou vážně jako na Blízkém východě. Vedle sebe mají kostely, mešity. My jsme pracovali v křesťanské klinice, kde na stěnách mají kříže. Pracují tam dvě muslimky, operovali jsme také dva muslimy, kterým to vůbec nevadilo. Zajímavé bylo náboženství Voodoo (jedno z lidových náboženství), které vzniklo v Beninu a dodnes se tam praktikuje aktivně. My jsme byli dokonce přítomni na několika tancích Voodoo. Byla to náhoda, protože jsme jeli kolem a viděli jsme, že tam má někdo nějaký obřad nebo tanec, tak jsme zastavili a fotili jsme si je. Pro ně to nebyl žádný problém.

Co jste učili místní zdravotníky?
Naše mise měla dva aspekty. Jeden byl, že odoperujeme lidi s kýlou, kterým pomůžeme. To byla ta charitativní část. Druhá část byla, že tam byli tři mladí chirurgové, kteří se od nás učili operovat kýly. V Beninu při operacích břišních kýl nepoužívají místní lékaři síťky, což samozřejmě v civilizovaných zemích se už neděje. Nepoužívají síťky ne proto, že je nechtějí, ale oni je nemají. Při operacích nám asistovali a dívali se, jak se ty síťky všívají.

Během pobytu jste se setkali i s ministrem zdravotnictví Beninu. Jak se to přihodilo?
Ještě než jsme přijeli, tak v Beninu byla velká kampaň o možnostech být v operačním programu. Takže se o nás dozvědělo beninské ministerstvo zdravotnictví, a během prvního týdne pobytu nás pozvali na ministerstvo. Ministr zdravotnictví poté během druhého týdne sám zajel na kliniku a dokonce několik desítek minut s námi strávil na operačním sále.

Byli jste na klinice asi jediní Češi, že?
Byli jsme jediní Češi i běloši. Celkově v Beninu je poskrovnu cizinců a „bílé“ jsme za celý pobyt viděli výjimečně. Celkem jsme viděli za 14 dnů osm bílých.

V některých afrických zemích v nemocnici působí s pacienty také jejich rodinní příslušníci. Co v Beninu?
To tam je normální – třeba dva tři lidi jsou s pacientem. Pokoje jsou udělané jako podlouhlá nudle, která je napůl rozdělena jenom takovou nízkou zídkou a to je postel. Vzadu pokoje jsou sociální místnosti. Jsou tam třeba tři pacienti, a každý tam má tu svoji rodinu a oni tam s nimi celou dobu jsou. Ti leží na zemi a dávají jim jídlo, pití, protože pacienti nedostávají nic. A jídla pacientům rodinní příslušníci vaří na ulici před klinikou. To jsem byl dost překvapený.

Jaký je Benin?
Překvapilo mne, že v Beninu téměř nejsou turisti. I díky tomu není jejich život nijak ovlivňován, že by dělali nějaké folklórní tanec pro turisty. Třeba v hlavním městě se žije na ulici, před byty mají rozdělaný oheň a vaří na něm.

Překvapilo Vás tam ještě něco?
Byli jsme příjemně překvapeni vstřícností obyvatel Beninu. Člověk má pořád trochu obavy z černochů, když je třeba vidí ve filmech. V Beninu to bylo naopak, což nás velice příjemně šokovalo. My jsme třeba šli večer po ulici, oni se na nás dívali, a když jsme je pozdravili, tak okamžitě s námi začali navazovat komunikaci. I takoví výrostci. Z hlediska bezpečnosti nebyl vůbec žádný problém, cítili jsme se bezpečněji než v Evropě.

Kde jste bydleli?
Bydleli jsme v penzionu na periferii Cotounu. Měli jsme k dispozici auto a do nemocnice to bylo 40 minut.

Jak jste se stravovali?
My jsme si s kolegou částečně zaplatili letenky, neměli jsme žádný plat a nadace nám zajistila bydlení, stravu a pití v Beninu a zaplatila část letenek. Takže jsme jedli jenom jejich domorodé jídlo, které spočívá většinou z nějaké kaše, která je z místních hlíz, mouky nebo rýže, plus k tomu jakékoliv maso a zeleninová omáčka, což se jí dohromady. Je to většinou dost ostré, což mi osobně nevadilo. Tím, že to bylo blízko oceánu, tak jsou u nich velmi běžným standardem krabi, krevety, ryby – to bylo každý den. Také jsme měli vepřové maso nebo králíky. Domorodci vše jedí rukama. Víte co je u nich fantastické? Ananasy, které tam nestojí skoro nic. Takže my jsme denně spořádali několik ananasů, které nám tam na sále dávali mezi operacemi. Pořád jsme měli ananas a papáju.

A co pití?
Samozřejmě jsme pili balenou vodu. A všude tam měli coca-colu a pivo, což není jen v Beninu, ale celé Africe. Kousek od místa, kde jsme bydleli, byl pivovar, kde vařili asi pět druhů piv. Z toho jedno nám zachutnalo, to bylo hodně evropské.

Co jste dělali v době svého volna?
Na nějaké poznávací zájezdy nebyl čas. Ale samozřejmě jsme chtěli z Beninu něco vidět. Měli jsme to domluvené tak, že jsme oba víkendy měli oba dva dny volné. Měli jsme k dispozici auto a řidiče, protože tam Evropan nemůže řídit. Tam jsou úplně jiné podmínky řízení. Poznali jsme vesnice, viděli jejich životní styl. Nebyl problém zastavit, vylézt mezi domorodce. Stačí se s nimi chvíli bavit a oni jsou schopni vás pustit do svého domečku. Byli jsme na dvou pohřbech, což byl opravdu zážitek. To jsou obrovské gigantické akce, kdy slaví celá vesnice na pohřbu a je to fakt zážitek.

Co se týká výletů – byli jste někde na zajímavém místě?
Mají tam pro turisty dvě zajímavá místa. Jedno je jakoby památník – byl zde největší přístav na export otroků z celé západní Afriky do Jižní Ameriky. Je tam něco jako křížová cesta, kudy otroci museli projít až do lodi. Je to nově postavená brána a představuje takové pietní místo. Druhé místo je historický palác jejich králů. My co jsme zvyklí na hrady a zámky v Evropě, tak nám to připadalo, že tam není nic moc zvláštního, ale ten komplex je pro ně historický, že tam byli jejich králové. Určitě je pěkný jejich velký národní park se zvířaty. Ale abychom jej projeli, potřebovali bychom asi šest dnů. Takže tam jsme nebyli.

A co přírodní zvířata? Komáři, hadi a jiná nebezpečí spojená s Afrikou?
Ve městech hadi a štíři nejsou. Jsou tam komáři a štěnice. My tam operovali v období, kdy končilo období sucha, takže komárů moc nebylo. Ale začínalo období dešťů a my zažili dvě přeháňky, po kterých se komáři „objevili“.

Změnil Vás nějak pobyt?
Benin ani moc ne, protože jsem v Africe byl několikrát. Dřívější pobyt v Africe mne hodně změnil. Já se do Afriky velmi rád vracím, protože člověk sem přijede a pocítí, že se doma v Česku zabýváme dosti povrchními věcmi. Moje žena, když jsme poprvé přijeli z Afriky, řekla – já ani nechci jít někam do obchodu, vždyť všechno máme.

Plánujete ještě návrat do Beninu?
Určitě pojedu opět do toho samého místa, protože tam už je to zázemí vytvořené. Už jsme si tam vytvořili tým.