ZDRAVOTNÍ TÉMA

Ženy v rozvojových zemích mají často 7 až 12 dětí

2. 12. 2015

Úmrtnost dětí do 5 let je v rozvojových zemích až 27 procent, takže ze 100 dětí se 27 nedožije pátého roku života.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Mgr. et Mgr. Karolíny Kutálkové

Pro většinu civilizovaných lidí nepochopitelné! Pokud v rozvojových zemích řeknete, že máte jedno nebo dvě děti a na další rozšiřování rodiny nijak nepomýšlíte, určitě v tamějších obyvatelích vzbudíte minimálně údiv. Pro lidi v rozvojových zemích je zcela normální, že žena tam má často 7 až 12 dětí. Například Uganda je rozvojovou zemí nacházející se ve východní Africe. Zatímco v Čechách potkáváme maminky s miminky v kočárcích pouze občas, v Ugandě miminka vidíme doslova na každém kroku. Ovšem v Ugandě vládne spousta nemocí, akže řada těchto dětí se nedožije vyššího věku. Lidé zde umírají velice brzy, střední generace tam téměř není. Více než 50 procent obyvatelstva tvoří lidé ve věku do 15 let, což je nejvíce na světě. „Je to drsné, ale rodiny v Ugandě mají velký počet dětí i z toho důvodu, že počítají, že nějaké jejich dítě kvůli nemocem zemře. Jsou smířeni, že zdravotní péče tam není na dobré úrovni. Takže úmrtí svého dítěte často neprožívají tak intenzivně jako třeba u nás v Česku,“ říká porodní asistentka Nemocnice Valašské Meziříčí Mgr. et Mgr. Karolína Kutálková, která před časem několik měsíců pracovala na porodním sále v ugandském zdravotnickém zařízení Martyrs Ibanda Hospital. Mezi nejčastější onemocnění vyskytující se v Ugandě patří malárie, HIV/AIDS, TBC, průjmové nemoci, infekce dýchacích cest, kožní vředy nebo hepatitida. V této africké zemi, kde žije 37 miliónů lidí, je zhruba 7,25 procenta HIV pozitivní populace, což tuto zemi řadí na 10. místo na světě. Každá čtvrtá rodina se stará o dítě osiřelé kvůli AIDS, sirotků je v této africké zemi 1,7 miliónu. V Ugandě je také velká negramotnost.

ROZVOJOVÉ ZEMĚ
Ačkoli žijeme v 21. století, stále existují země, které se díky naprosto nevyhovující úrovni zdravotnických služeb potýkají s vysokou mírou mateřské a novorozenecké úmrtnosti. Jedná se o rozvojové země subsaharské Afriky, jižní a jihovýchodní Asie a Latinské Ameriky a Karibiku. Celosvětově podle dostupných údajů umírá ročně v souvislosti s těhotenstvím, porodem a šestinedělím přibližně 529 000 žen, z toho 527 000 v rozvojových zemích. Rozdíly mezi zeměmi jsou obrovské – v subsaharské Africe potkává smrt asi 1 z 16 matek, oproti tomu v průmyslových zemích je pravděpodobnost úmrtí matky 1:2 800. Například v Nigérii zemře jedna žena z 10, v Irsku jedna žena ze 47 600. Úmrtí jsou však jen špičkou ledovce. Zhruba 20krát více žen totiž trpí následky poranění po porodu, následky infekcí a podobně – přibližně jde o 10 miliónů žen ročně. Přibližně 2,7 miliónu novorozenců přichází na svět mrtvých, další 3 milióny dětí nepřežijí první týden života. Celkově tedy umírá do prvního týdne 5,7 miliónu dětí, z toho 5,6 miliónu v rozvojových zemích. Úmrtnost dětí do 5 let je v rozvojových zemích až 27 procent, takže ze 100 dětí se 27 nedožije pátého roku života. Nejhorší situace je v zemích subsaharské Afriky a Afghánistánu. V současné době umírá celosvětově asi 10 miliónů dětí pod 5 let, přičemž necelá třetina z nich jsou úmrtí novorozenců do jednoho týdne věku. Mnoha dalším zůstávají celoživotní následky kvůli poškození mozku při neodborném vedení porodu nekvalifikovanou osobou.

DÍKY POMOCI SE SITUACE LEPŠÍ
Základním problémem byla v minulosti v těchto rozvojových zemích nedostupnost péče nejen lékařské, ale i zdravotnické. Porodnictví bylo navíc tradičně v rukou porodních bab (někdy i šamanů), které nemají žádné odborné vzdělání, jen některé z nich prošly krátkodobými kurzy. Velkou roli samozřejmě hraje i chudoba. Ti lidé prostě nemají peníze na to, aby si zaplatili základní léky. Pak umírají i na banální infekce. Ty jsou často způsobené špatnou hygienou u lidí, kteří nemají domy, ale žijí v chatrčích ze slámy a hlíny. Díky rozvojové pomoci ze strany Evropské unie, OSN a dalších humanitárních organizací, které buď do těchto zemí posílají finanční prostředky, otevírají zdravotnická zařízení, nebo posílají do místních nemocnic lékaře či jiný zdravotní personál, jenž také školí místní lidi, se stav mění. Situace ve zdravotnictví v rozvojových zemích se tak v posledních letech postupně zlepšuje. Cílem ministerstva zdravotnictví těchto rozvojových zemí i různých zahraničních organizací je dosáhnout, aby téměř všechny ženy rodily v nemocnicích nebo zdravotnických střediscích. Zatímco ještě před desítkami let počet porodů doma byl obrovský, situace se obrací a dnes ženy těchto zemí raději rodí v nemocnicích. Ovšem například pro Evropanku rodit v těchto místních nemocnicích je věc naprosto nepředstavitelná.

PORODY V UGANDĚ
V České republice probíhá ve zdravotnickém zařízení zhruba 99 procent porodů. V Ugandě nyní 80 až 85 procent. Zbývající část představují porody v domácím prostředí, kdy děti jsou narozeny za přítomnosti rodinných příslušníků nebo TBA – tradiční komunitní porodní babka. „Většina žen, které rodí doma, mají za muže rolníky, farmáře. A když se ptáte, proč nerodí v nemocničním zařízení, tak to zdůvodňují například nedostatkem finančních prostředků, obtížným transportem z jejich bydliště, velkou vzdáleností zdravotního centra nebo strachem z nemocničního zařízení,“ vysvětluje Mgr. et Mgr. Kutálková s tím, že během porodu jim většinou tchyně podávají k pití a pojídání různé přírodní nápoje a léky. „Věří, že jejich užívání vede ke kvalitnějším kontrakcím, k zmírnění bolesti, k očištění dítěte v děloze, k prevenci nemocí a ke zmírnění krvácení. Pokud je hráz úzká, naříznou ji nesterilním nástrojem jako například nůžkami či nožem. Placentu nechávají porodit se samu. Starší z členů rodiny ji zakope do země nedaleko od domu,“ doplnila. Pokud se žena rozhodne rodit ve zdravotnických zařízeních, je většinou umístěná na větším pokoji. V Ibanda Hospital jsou pokoje v průměru po 8 lůžkách. Žena je povinna si s sebou donést těhotenský průkaz, lůžkoviny, vlastní oblečení a oblečení pro dítě, které očekává, a žiletku, jež slouží k odstranění stehů po případném císařském řezu. „Rodička většinou přichází se sestrou, tchyní nebo matkou. Rodinní příslušníci mohou s ženami na pokojích pobývat. Často si s sebou berou matrace, na kterých na zemi v pokoji vedle lůžka ženy spí. Podle zdravotního stavu ženy se o stravu a hygienu stará rodina doprovázející ženu. Sociální zařízení je umístěno venku před oddělením. Sprcha je jen jedna na porodním sále. Většinou se hygiena vykonává venku na trávě v lavoru vody,“ uvádí porodní asistentka. 

Zdravotní stav ženy je průběžně kontrolován a rodička o jakékoliv změně informuje porodní asistentku. Část příjmu obvykle dělají v Ibanda Hospital studentky oboru porodní asistentka a zdravotní sestra, odborné úkony porodní asistentky. Rodičky nemohou využívat sprchy, například sprchování teplou vodou vedoucí k relaxaci svalstva a celkovému uvolnění. Masáže ani aromaterapie v Ibanda Hospital nejsou rozšířeny. „Veškerou dokumentaci vede porodní asistentka. Píše medikaci, aplikuje léky, vše řádně zapisuje do dokumentace a porodopisu. Porod a péči o rodičku vede sama. Lékař porodník se uplatňuje pouze v případě patologií vedoucích k indukci porodu císařským řezem. Ženy rodí na porodním sále většinou nahé přikryté lehkým šátkem, který si donesou. Výběr polohy ženy nemají. V Ibanda Hospital rodí ženy striktně v poloze vleže,“ dodává Mgr. et Mgr. Kutálková. Každý pacient včetně žen po porodu je během svého pobytu závislý na pomoci svých příbuzných, jelikož nemocnice neposkytuje jídlo, oblečení ani prostěradla. Příbuzní musí do nemocnice pravidelně docházet, aby vařili, prali a pomáhali, s čím je potřeba. Řada příbuzných poté přes noc dokonce přespává na zemi v nemocnici, kdyby jejich blízký v noci potřeboval pomoc a žádný zdravotní pracovník nebyl nablízku.