ZDRAVOTNÍ TÉMA

Karolína Kutálková pracovala na porodním sále ugandské nemocnice

2. 12. 2015

V Ugandě je běžné, že rodinní příslušníci jsou s pacientem po celou dobu hospitalizace a starají se o něj – dávají mu najíst, napít, pečují o jeho hygienu.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Mgr. et Mgr. Karolíny Kutálkové

Uganda je prezidentská republika nacházející se ve východní Africe a hraničí s Keňou, Jižním Sudánem, Kongem, Rwandou a Tanzánií. V nemocnici Martyrs Ibanda Hospital několik měsíců jako dobrovolnice také pracovala Mgr. et Mgr. Karolína Kutálková, porodní asistentka Nemocnice Valašské Meziříčí.

Jak jste se dostala do nemocnice v Ugandě?
Jedním z mých životních snů bylo navštívit Afriku a pracovat tak jako dobrovolník. A když člověk o svůj sen usiluje a je mu to souzeno, věřte, že se mu sen splní. Díky mé profesi jsem se mohla realizovat v nemocničním prostředí. Původně jsem měla pracovat v dětské nemocnici v Mbaraře, ale nakonec jsem pracovala na porodním sále v nemocnici v Ibandě a také asistovala učitelce a později i učila na zdravotnické škole, mám totiž vystudovaný obor Učitelství odborných předmětů pro zdravotnické školy.

Potřebovala jste nějaké očkování?
Asi půl roku před plánovanou cestou jsem začala chodit na očkování. Absolvovala jsem očkování proti hepatitidě, břišnímu tyfu, tetanu, vzteklině, choleře a další, které jsem již jako zdravotník v očkovacím průkazu měla provedeny. Všechna tato očkování jsem musela mít do této rozvojové země. Proti malárii, která je tam nejčastějším onemocněním, nelze očkovat, existují jen léky – antimalarika, které mají spoustu vedlejších účinků, a proto jsem to riskla a věřila ve štěstí, že malárii nedostanu. Měla jsem ho. 

V jaké nemocnici jste pracovala?
Ibanda Martyrs Hospital, je to všeobecná nemocnice, obdoba naší fakultní. Vedle nemocnice je zdravotnická škola, kde se vzdělávají porodní asistentky a všeobecné sestry, které pak mají praxi ve zmíněné nemocnici.

Co jste tam všechno dělala?
Většinou jsem asistovala při porodech na porodním sále. Pečovala o nemocné novorozence, a protože inkubátory v Ibandě nemají, sledovala jsem jejich fyziologické funkce a prováděla další úkony.

Kolik hodin jste pracovala?
Dvanáctihodinové směny, denní, noční. Jako u nás v nemocnicích.

Jak vypadá ibandská porodnice?
Když se nedívám na hygienu, tak v podstatě vypadá obdobně jako u nás. Je tam porodní i novorozenecké oddělení. Je tam velký porodní sál, polohovatelné postele zde samozřejmě nejsou, rodí se na obyčejných lůžkách. Ultrazvuk ani kardiotokograf v nemocnici nejsou. Kontrola ozev plodu se provádí pomoci stetoskopu. Jsou zde připravené i olejové lampy, kdyby náhodou přestal jít elektrický proud. Samozřejmě hygiena je tam úplně na jiné úrovni než v Česku.

Můžete popsat?
Co považovali za sterilní, to by u nás bylo absolutně nesterilní. Některé standardy byly pro mě překvapující. Tvrdili, že jsem nedodržela sterilitu, když jsem nepoužila sterilní rukavice při úpravě roušky, která se sušila venku na plotě. Respektovala jsem jejich pravidla a mlčela, přesto, že jsem věděla, že nejsou správné. Afričané mají totiž občas pocity, že my běloši se je snažíme pořád vzdělávat. Myslím si, že je to především z historického důvodu.

Týkají se porody i mužů?
Ne. Nesetkala jsem se s tím, že by u porodu byl muž.

Byla jste v nemocnici jediná Češka?
Z Česka tam pracovala ještě všeobecná sestra, ale na jiném oddělení. Letěli čtyři Češi, ale poté jsme byli různě rozmístěni po částech Ugandy. Jinak v Ibandě jsem se setkala s jedním Angličanem, který zde žije již několik let.

Bylo tam více dobrovolníků z cizích zemí?
Ne, nesetkala jsem se s jinými dobrovolníky.

Lze srovnat péči o pacienta v Ugandě a v Česku?
Základní rozdíl je, že tam je běžné, že rodinní příslušníci jsou s pacientem po celou dobu hospitalizace a starají se o něj – dávají mu najíst, napít, pečují o jeho hygienu. Nemají žádné lůžko, tak si třeba lehnou pod postel příbuzného pacienta na matraci, kterou si donesou.

Je tam hodně HIV lidí pozitivních. Setkala jste se s takovými rodičkami?
S takovými rodičkami jsem se nesetkala. Ale měla jsem tam kamaráda, který byl HIV pozitivní. Toto onemocnění získal přes otce, který měl vedlejší poměr, díky jeho matce biologické se stal HIV pozitivní od malička. Zjistil to později, až jeho otec zemřel. Byl velice ochotný, nadšený životem, cílevědomý, snaživý. Hodně mi pomáhal, povídali jsme si o jejich zemi, tradicích. Před časem mi přišla zpráva, že ve věku 20 let zemřel.

Jak jste se domlouvala?
Anglicky. Jejich jazyk je Runyankoli, kterým hovoří většina lidí a z něhož jsem se trochu naučila. Ne všichni uměli dobře anglicky, používala jsem i ruce, nohy – oni byli ochotní se i takto domlouvat.

Třetina obyvatel jsou katolíci, třetina protestanti, šestina islámisté a šestina různé domorodé víry. Jak se toto projevovalo v porodnictví? 
Já jsem byla při porodu ženy – islámky, která byla po celou dobu důkladně zahalena. Vzhledem k tomu, že my jsme tam byly samé ženy, tak to nebylo pro ni tak nepříjemné. Nevím, co by se stalo, kdyby přišel nějaký lékař.

Jaké další zvláštnosti jste v Ugandě zažila?
Když se žena rozvede a chce si poté vzít dalšího muže, přestože by její nový partner souhlasil s výchovou dětí z předchozího manželství, žena se dětí musí vzdát. Většinou se o děti z původního manželství starají prarodiče ženy. Je to takové pravidlo, které respektují všichni.

Šokovalo Vás něco v Ugandě?
Je zde pozitivní atmosféra, úplně jiná než v Evropě. Lidé v Ugandě žijí ze dne na den, vůbec se nestresují, jsou mnohem klidnější, vyrovnanější. I když třeba usilují o kariéru, tak to není tak vraživé a silně soutěživé jako v Česku. Po mém návratu jsem si dlouho zvykala na ten běžný život, ten ruch, shon a každodenní stres. Na jednu stranu mně imponuje jejich život den ze dne, žádné české dovolte mi ten výraz – křečkaření – něco je v akci a přesto, že toho tolik nepotřebuji,nakoupím si do zásoby. Možná proto jsou takoví klidní, spokojení. Na druhou stranu nejsou tak vycvičení jako my – čtyřmi ročními obdobími – zimou. Mají jen období sucha a deště. Během období sucha voda není. Já jsem měla kbelík kapající vody na den, a to mi muselo vystačit na osobní hygienu včetně používání toalety. Bylo třeba myslet na zítřek. Má ugandská kamarádka mi dokázala tento kbelík vyplýtvat třeba jen na mytí trička, neuvažovala, že než nateče další kbelík, bude to třeba dva tři dny trvat. Afričané neuvažují, co bude zítra…

A co jejich strava a pití?
Vodu jsem si většinou kupovala balenou. Netroufla jsem si pít vodu z potoků a řek, kde se koupal i dobytek. Ostatně tu už pijí v dnešní době jen opravdu velmi chudí lidé. Strava pro mě byla ideální, úžasná. Maso je tam jen výjimečně. Základem byly banány matoke – upravovaly se a chutnaly podobně jako naše brambory, dále luštěniny, papriková omáčka, arašídová omáčka, sladké brambory, občas rýže.

Co jste dělala v době svého volna?
Poznávala okolí, lidi a domorodce, prováděla výzkum v rámci mé magisterské práce, studovala. Sportovala – chodila jsem běhat, ale až v podvečer, aby mě neviděli místní, protože to nechápali. Také jsem fotografovala, prováděla videozáznamy.

Navštívila jste během svého pobytu některá atraktivní místa?
Navštívila jsem Viktoriino jezero a okraj národního parku, ale vzhledem k tomu, že vstupné bylo vysoké, raději jsem peníze dala na něco jiného. I podél národního parku bylo možné vidět opice, slony, hrochy.

Z více než 90 procent v Ugandě žijí černoši. Byla jste bílá Evropanka, co jejich africká mentalita?
Byli milí, děti byly takové rozpustilé. Často jsme se setkávala, když školáci chodili kolem mne: „Give me money, Give me money – dej mi peníze“. V tom jsou děti vycvičené.

Dá se říct, že Uganda patří mezi nejzaostalejší země světa.
Dalo by se říct. Ale na druhou stranu se nazývá perlou Afriky, protože má krásná velká jezera.

Změnila Vás nějak celá ta africká zkušenost?
Pozitivně. Začala jsem si více vážit věcí, které mám. Například nesnáším, když si někdo čistí zuby a teče voda. Když vím, že se s vodou plýtvá. I celkově takový ten křečkoismus v Evropě.

Je něco, co byste vymazala z paměti? Co bylo nepříjemné?
Jo. Občas pohledy na mě, jako Evropanku, na bělošku, která má peníze. Která si tam jela užít a která je zdrojem financí. Oni se nedívají na člověka, který jim přijel pomoct s prázdnýma rukama.

Byla jste na obdobné misi někdy předtím či plánujete v budoucnu?
V minulosti nebyla. Někdy příště určitě. Ráda bych se, až děti odrostou, vrátila na chvíli do Ibandy, tentokrát i s manželem.