Významné události

Práce je pro Marii Volkovou posláním

26. 5. 2017

Sestra rýmařovské gynekologické ambulance na generálce slavnostního večera pod tíhou emocí nemohla ani promluvit.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Podhorské nemocnice

Byla jste překvapena z nominace na sestru roku? Kdo Vás navrhl?
Samozřejmě, že jsem byla překvapená. Dokonce jsem paní redaktorce Markétě Mikšové, která mi tuto milou zprávu telefonicky sdělovala, řekla, ať si ze mě neutahuje. Nevěřila jsem tomu. Pořád mi to nějak nedocházelo. Došlo mi to, až přišla informace o ocenění a o přípravě medailonku pro slavnostní vyhlášení a natáčení s Českou televizí – najednou bylo kolem mě nějak moc dění. Na sestru roku mě nominovala hlavní sestra Podhorské nemocnice Mgr. Marcela Kadlecová. Ještě jednou jí děkuji.

Nebyla jste před vyhlášením nebo během večera nervózní?
Stále jsem si říkala, že to nejhorší mám za sebou, teď již mě čeká jen to krásné, převzetí Ocenění za celoživotní přínos v ošetřovatelství. Ale již na generálce jsem pod tíhou emocí nemohla promluvit. No a večer jsem byla tak rozechvělá, že jsem si rukama musela přidržovat kolena. Vůbec si nepamatuji, co jsem vlastně na pódiu říkala.

Jaký jste z hlavní ceny a slavnostního večera měla pocit?
Velmi dobrý, mé pocity nejdou popsat. Musí se to zažít. Celkově to byl pro mě silný emotivní zážitek.

Byl s Vámi na slavnostním večeru i někdo ze spolupracovníků z Podhorské nemocnice nebo někdo z rodiny?
Na gala večer „Sestra roku 2016“ mě doprovázela moje sestra Eva, která mi byla po celou dobu oporou. V Praze jsme strávily pět nezapomenutelných dnů nabitých emocemi. Asi to k tomu patří. Na slavnostní večer se k nám přidali další členové rodiny. Praha je přece jenom daleko, ale podpořit mne přijela také hlavní sestra.

Jaká byla na ocenění reakce kolegů?
Reakce byla milá, gratulovali mně a jsou prý na mě pyšní. Velmi mě potěšily i sms zprávy a osobní blahopřání nejen kolegyň a kolegů, ale i pacientek.

Jak na ocenění reagovalo nejvyšší vedení společnosti AGEL?
Byli přítomni při předávání ocenění v Karlíně. Upřímně mi blahopřáli. Další poděkování a gratulace s předáním darů následovala v Kolodějích, velmi si toho vážím.

Pojďme k Vašim zdravotnickým začátkům. Proč jste si zvolila práci zdravotní sestry a obor porodní asistentka?
Nepamatuji se, že bych chtěla být něčím jiným. Od malička jsem o někoho pečovala, ošetřovala ho. Teploměr jsem držela v ruce i v momentě, kdy jsem se rozhodla změřit teplotu vařící se slepičí polévky. To zlehčuji, ale být zdravotní sestrou mi bylo prostě předurčeno již v dětství. Také se pamatuji na vzdorovitý pláč nad oznámením, že jsem se pro nadměrný počet uchazeček nedostala na zdravotní školu. Řekla jsem, že tedy půjdu do kravína, tam budu taky užitečná. Na základě písemného odvolání jsem již byla přijata. Po ukončení studia jsem nastoupila na gynekologicko-porodnickém oddělení, tehdy Sdruženého zdravotnického zařízení v Rýmařově. Obor porodní asistentky jsem vystudovala při zaměstnání a bez této odbornosti bych na porodním sále, který mně učaroval, nemohla pracovat.

Jak se změnil tento obor za dobu, kdy jste nastoupila?
Ve zdravotnictví se pohybuji téměř 40 let. Změnil se velmi, a to nejen přístup zdravotnického personálu. Změnily se i léčebné postupy, přístup k rodičce, více se dbá na bezpečí nejen pacientky, ale i personálu, změnilo se i technické vybavení. Znatelně posílila role rodičky, ta má možnost vybrat si alternativní způsob porodu, epidurální analgezii, příbuzného u porodu. To vše změnilo pohled na tento obor. Samozřejmě nechci, aby to vyznělo, že vše, co bylo dříve, se řadí do „první doby dřevní“, ale vývoj v porodnictví, tak jako v jakémkoliv jiném oboru, jde neuvěřitelně dopředu.

Čeho se Vám podařilo v Rýmařově během těch let dosáhnout, změnit, zlepšit?
Vždycky říkám, že to, čeho jsme dosáhli, na nás vidí ti druzí. Já osobně jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Dosáhla jsem úspěchu jak v osobním, tak i v pracovním životě. Byla jsem vrchní sestrou na gynekologicko-porodnickém oddělení, také manažerkou oddělení operačních oborů. Každá pracovní pozice mi něco dobrého přinesla, posílila mě a posunula kousek dál.

Jaké máte další cíle?
Nepatřím k těm, kteří si tvoří plán a staví cíle. Žiji přítomností a svůj život a práci beru tak, jak přijde. V současné době pracuji na gynekologické ambulanci v Rýmařově. Tato práce mě plně naplňuje a je mým posláním.

Zdravotníci většinou nemají moc volného času. Jaké máte koníčky?
Nemám pocit, že by mi čas na něco chyběl. Jde vždy o to, jak skloubit práci, rodinu a mimopracovní aktivity. Nejsem sportovní typ, ale zvládla jsem cyklistický výlet na Praděd. Ráda plavu, mám ráda sluníčko. V poslední době se nejvíce věnuji zahrádce, zde dovedu relaxovat a odpočinout si.

Ve zdravotnictví se pohybujete již delší dobu. Co Vás na této práci těší a naopak, co Vás rozčiluje?
Z pohledu sestry mě těší, když vidím, že odcházející pacientka je s péčí u nás spokojená. Těší mě, že z rance peněz, který přijde od pojišťoven, se mimo jiné může koupit nový přístroj. Je toho hodně co bych mohla vyjmenovat. Naopak mě dovede rozhodit netaktnost a arogance některých pacientek.

A co byste vzkázala mladším kolegyním, které mají také ambice stát se jednou stejně úspěšnými?
Co bych vzkázala? Tak například to, že je potřeba mít svoji práci rád, vnímat ji jako poslání. Mně se moje práce stala zábavou. Dále bych jim přála dobré šéfy a spokojený kolektiv spolupracovníků.