Významné události

Vítězství sestru Palinčákovou šokovalo

27. 5. 2016

Pro nejúspěšnější sestru byl slavnostní večer jeden z nejkrásnějších pocitů, jaké dosud zažila.

Text: redakce / Foto: Michal Václav, DiS.

Paní Kateřina Palinčáková po absolvování gymnázia v Rožnově pod Radhoštěm osm měsíců pracovala jako sanitářka na traumatologii Fakultní nemocnice v Motole. Poté absolvovala Střední zdravotnickou školu ČČK Brno obor zdravotnický záchranář a v letech 1998 až 2004 pracovala ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady na Klinice anestezie a resuscitace oddělení ARO, následně na oddělení Urgentního příjmu. Od konce roku 2004 až do dubna 2008 byla na mateřské dovolené. Od roku 2008 pracuje v Nemocnici Valašské Meziříčí jako všeobecná sestra ARO a působí jako hlavní konzultantka týmu chronických ran.

Proč jste si zvolila práci sestry?
Volba povolání zdravotní sestry by se dala tehdy nazvat „momentálním pominutím mysli“, nicméně nikdy jsem tohoto rozhodnutí nelitovala a děkuji tehdejšímu „zatmění“, že jsem se k tomuto kroku odhodlala. Ke konci gymnázia, při rozhodování o dalším pokračování studia, jsem veřejně tvrdila, že nikdy v životě nechci být zdravotní sestrou a nechci studovat univerzitu s matematickým zaměřením, ovšem u obou rozhodnutí jsem se na 100 procent přepočítala. Po maturitě jsem byla přijata na vysokou školu (VŠ) s matematickým zaměřením, které mě mělo provázet celou dobu studia. Ovšem přišla chmelová brigáda, před zahájením studia na VŠ, na které jsem se seznámila s dvěma zdravotníky, kteří byli zapáleni pro věc, a v mých očích najednou zdravotnictví dostalo rozměr velkého dobrodružství. Během následujících dní mi v hlavě uzrál jasný plán a v cestě mi stálo jen tohle rozhodnutí oznámit mým rodičům, což, jak jsem předpokládala, mí rodiče nepokládali za zrovna šťastné rozhodnutí. Nicméně pro klid obou stran jsem zahájila studium na VŠ a v lednu 1996, podotýkám, že na začátku zkouškového období, jsem nastoupila na standardní traumatologické oddělení FN Motol. Byla jsem rozhodnutá, že na zkoušku zkusím i přičichnout ke zdravotnictví a pokud to nebude šálek mé kávy, vrátím se zpět naplno ke studiu na VŠ. Při zaměstnání jsem stále studovala, ovšem již jen na „půl plynu“. Představy o romantickém a dobrodružném prostředí nemocnice se mi vyplnily. Od září 1996 jsem již nastoupila na pomaturitní studium zdravotní školy v Brně, které jsem v roce 1998 úspěšně dokončila maturitní zkouškou. Tohoto rozhodnutí jsem nikdy v životě nelitovala.

Byla jste překvapena nominací?
Nominaci jsem se dozvěděla ke konci roku od hlavní sestry naší nemocnice Mgr. Jany Pelikánové. Bylo to překvapující a zároveň velmi milé. Ovšem přiznám se, že jsem nepředpokládala, že budu v úzkém výběru do finále, kde již legrace šla stranou.

Jaký jste z hlavní ceny a slavnostního večera měla pocit?
Vítězství v obou kategoriích, jak v sekci Sestra v přímé ošetřovatelské péči, volena z řad odborníků a sponzorů galavečera, tak v kategorii Sestra mého srdce, byl pro mě šok. Během příprav na galavečer jsem měla možnost se poznat s ostatními „soupeřkami“. V zákulisí probíhaly diskuze jak na palčivá témata ve zdravotnictví, tak na osobní životy nás samotných jednotlivců a nakonec jsme zažili i spoustu legrace. Atmosféra rozhodně nebyla soupeřivá, naopak byla mezi námi vzájemná shoda a v podstatě bylo jedno, kdo vyhraje. Jednalo se o jednoho z našich řad zdravotních sester a NLZP (nelékařských zdravotnických pracovníků). Při zahájení večera stoupala i nervozita a přiznávám se, že při prvním vítězství v kategorii Sestra v přímé ošetřovatelské péči jsem si zažila jistý „black out“, kdy člověk neměl emoce pod kontrolou a ke všemu se měl vyjádřit k ocenění a mohl sdělit své poděkování. Ovšem nechci říct, že to pro mě bylo nějak tíživé, pocity to byly fantastické a budu na ně vzpomínat nadosmrti. U kategorie Sestra mého srdce, volené širokou veřejností pomocí online hlasování, jsem již byla uvolněná a považuji to za třešinku na dortu a jistý projev patriotismu. Jednak Valaši se za mě postavili, ve zdejším kraji všichni mají známé a ti mají další známé, a já dostávala tou dobou hromadu reakcí, kdo a jak poslal hlas. Dále má rodina byla taktéž velmi aktivní. Velký dík taktéž patří mé kmenové nemocnici, kde se znám téměř s každým a během měsíce mi bylo opakovaně řečeno od mých kolegů, že mi poslali hlas. Nejbližší reakce jsem ovšem zažívala na mém pracovišti oddělení ARO, kde mé kolegyně prožívaly nominaci možná víc než já. Také obrovské díky a uznání si zaslouží i Michal Václav, DiS., marketingový pracovník nemocnice za velkou podporu a za propagaci mého PR u široké veřejnosti. Mé kolegyně, hlavní sestra nemocnice Mgr. Pelikánová a má teta, která jako profesionální zdravotník je pro mě v mém profesním životě velkou inspirací, mě byly podpořit i na samotném galavečeru Sestra roku 2015, což mi dodalo mnoho entuziasmu a energie. Musím se zmínit i o gratulacích od samotného vyhlášení. Zde mě velmi mile překvapil MUDr. Ján Dudra, Ph.D., MPH, jeho velmi vřelou gratulaci považuji dodnes za jednu z nejsrdečnějších a udělala na mě velký dojem. Samotná druhá půlka večera byla možná ještě víc vyčerpávající než samotné vyhlášení vítězů, ovšem užívala jsem si jí plnými doušky s mými kolegyněmi a rodinou.

Jaká byla na ocenění reakce kolegů?
Mé kolegyně ze zaměstnání se zúčastnily také galavečera a při vyhlašování výsledků bylo jejich fandění slyšet až k podiu. Přiznám se, že jsem za jejich přítomnost na galavečeru byla moc moc vděčná. Byly mou oázou klidu a mou „druhou“ rodinou. Ostatní kolegyně a lékaři našeho oddělení se dozvídali o výsledcích průběžně a přiznám se, že do ulehnutí na hotelu po galavečeru a na druhý den se mi nezastavil telefon, jak postupně přicházely gratulace. Byl to jeden z nejkrásnějších pocitů, jaké jsem dosud zažila. A tímto jim ze srdce ještě jednou moc děkuji.

Čeho se Vám podařilo v Nemocnici Valašské Meziříčí dosáhnout, zlepšit?
Především bych si ze srdce přála, aby má práce byla přínosem pro mé kmenové oddělení ARO. Intenzivní a urgentní medicínu pokládám za svou velkou pracovní lásku a doufám, že mě tyhle pocity nepřestanou nikdy bavit. Dalším mým pracovním dítětem, na které jsem patřičně hrdá, je Tým pro léčbu chronických ran. Tým byl založen jako potřeba sjednocení převazových a léčebných postupů při léčbě nehojících se ran. Byla sestavená odborná skupina certifikovaných konzultantek a lékaře chirurga. Začátky byly trochu kostrbaté a tým nebyl všude přijat s otevřenou náručí, ovšem v průběhu doby již můžeme mluvit o stabilním fungování týmu a o pozitivním vnímání u ostatních zdravotníků jak z řad lékařů, tak z řad zdravotních sester. Díky týmu, jak jsem uvedla výše, můžeme mluvit o sjednocení postupů při léčbě nehojících se ran, která je náročná především pro pacienty, ale i pro samotné zdravotnické zařízení. S počátky fungování týmu se začala vést i reálná statistika u nežádoucích událostí dekubit a s vyhodnocením daných výsledků se mohla provádět nápravná preventivní opatření napříč obory vyskytujícími se v Nemocnici Valašské Meziříčí. Výrazným krokem bylo i následné otevření odborné ambulance pro chronické rány, která již během pár týdnů byla přinucena o prodloužení časového prostoru pro velký zájem ze stran samotných pacientů. Zde ovšem jen výjimečně zastupuji svou pravou ruku v týmu chronických ran Mgr. Lenku Markovou, která ambulanci úspěšně vede s MUDr. Zoltánem Kárpátym. Mé působení v rámci týmu je pouze za zdmi daných oddělení, kde nastavuji terapii ran u přijatých a hospitalizovaných pacientů. Dále vedu statistiku NU dekubit. Tým chronických ran vedu metodicky a zajištuji kontinuální fungování týmu. Momentálně jsme v pilotním programu digitalizace fotodokumentace pomocí tabletů a dvou operačních programů, do informačního systému IKIS, což by mělo být nápomocno při pravidelné evidenci ran lékaři. Dále navštěvuju několik imobilních pacientů a pomáhám s nastavením terapie v domácím prostředí, eventuálně konzultuji rány s agenturami „Home care“. U několika pacientů si převazy vedu zcela sama a zde se již můžu bavit, že tito pacienti se stali často mými přáteli či jsou mými srdečními záležitostmi. Za pozitivum můžu považovat diametrálně zcela jiný pohled na léčbu nehojících se ran, který díky týmu chronických ran nastal. Samotné sestry nejsou odstaveny od aktivní terapie ran, řídí se pouze doporučenými postupy a přiložením terapeutického krytí na tyto rány, které nastavil převazový tým. Spolupráce mezi týmem a odděleními je v naprostém souladu a sama za sebe mohu tvrdit, že se jedná o perfektní pracovní zázemí pro tento tým.

Co máte ještě v plánu?
V plánu mám momentálně zvolnit, protože již čtvrtým rokem jedu na pohon „perpetuum mobile“, kdy pracuji na dva úvazky, a mé tělo se začíná bouřit. V blízké době mě čeká pasivní účast na mezinárodním kongresu v německých Brémách EWMA, což je také jeden z mých vrcholů kariéry a moc se těším na nové vědomosti, které díky kongresu budu moct implementovat v rámci týmu chronických ran. V průběhu tohoto roku by se měla také stýkat pracovní skupina konzultantek pro hojení chronických ran spolu s programátory Medical Systems, kdy by mělo dojít k úpravě portálu NU dekubit a k návrhu systému algoritmu plánování léčby pro jednotlivé pacienty na lůžkových odděleních v informačním systému IKIS, který používají nemocniční zařízení ve skupině AGEL. Cílem je zajistit kvalitativní a kvantitativní data u hlášení nežádoucí události dekubit a taky zjednodušit dokumentaci sester na lůžkových odděleních, kde by měla být díky tomuto algoritmu odbouraná tisková dokumentace, tím pádem odbourání duplicity dokumentů.