NADACE AGEL pomáhala

S láskou lze zvládnout všechno

26. 3. 2014

Jaroslav a Marie Krpcovi jsou příkladem toho, že pravá láska hory přenáší. I přes těžký osud stojí jeden při druhém a s překážkami bojují plni optimismu.

Text a foto: Mgr. Radka Baková

Celý život trpí pan Jaroslav Krpec z Kozlovic cukrovkou, ke které se přidružily další komplikace. Před deseti lety přišel o nohu, o tři roky později mu lékaři amputovali i druhou končetinu a trápí jej i jiná onemocnění. I přesto má stále chuť žertovat. V těžkém osudu při něm stojí a pečuje o něj manželka Marie. Bez nového vozíčku, na který jim přispěla částkou ve výši 37 tisíc korun NADACE AGEL, by to však již dlouho nezvládala.

Nový ultralehký vozíček usnadňuje každodenní život nejen osmašedesátiletému Jaroslavu, ale také jeho manželce Marii. „Manipulace s původním téměř dvacetikilovým vozíčkem, který měl manžel k dispozici, byla velmi namáhavá. I když máme poměrně prostorný automobil, měla jsem velký problém do něj vozíček umístit. Časem jsem i já začala mít problémy se zády a asi bych to už dlouho nezvládla ani psychicky a ani fyzicky,“ svěřila se paní Marie Krpcová, která pečuje o svého manžela Jaroslava, jenž je odkázaný na invalidní vozík. Pan Jaroslav trpí od mládí těžkou formou cukrovky, ke které se velmi brzy přidružily potíže s dolními končetinami. „Diabetes a přidružené komplikace mám vlastně již téměř 50 let, první problémy s nohou se objevily, když mi ještě ani nebylo 30. Nejprve se mi rány na nohou objevovaly jen občasně, od svých 42 let jsem však v invalidním důchodu, protože otevřené rány z nohou prakticky nezmizely,“

vyprávěl pan Jaroslav Krpec, který v roce 2004 bohužel o jednu nohu přišel. Neuběhl dlouhý čas a komplikace přišly opět. V roce 2007 mu musela být náhle amputována druhá dolní končetina. „Vše proběhlo během 28 dní, což by mne v životě nenapadlo, že se něco podobného může stát tak velmi rychle,“ uvedl pan Jaroslav Krpec, který nejprve s nepřízní osudu bojoval pomocí protéz. Chůze na protézách je však velmi fyzicky náročná, což se projevilo potížemi s dechem, protože pan Jaroslav má také astma. Proto protézy před několika lety natrvalo vyměnil za invalidní vozíček, a to také kvůli problémům s otevřenou ránou, která se mu v místě amputace na levé noze vytvořila. Původní invalidní vozík byl nejen těžký, a tudíž se s ním těžko manipulovalo, ale pro pana Jaroslava také ergonomicky nevhodný. „Špatně se mi na něm sedělo, měl jsem problémy dostat se na WC, do auta či do postele. Jednoduše řečeno, i každodenní rutina se stala obrovskou překážkou. Dvakrát týdně jezdíme autem k lékaři a i pro manželku byla manipulace natolik namáhavá, že ji už pomalu nezvládala,“ popsal pan Jaroslav s tím, že nový ultralehký třináctikilogramový vozíček si nemůže vynachválit on i jeho manželka Marie. Krom ergonomie disponuje nový vozík také velkými kolečky, a tak není pro pana Jaroslava problém zdolat i větší nerovnost v terénu, například na zahrádce či dvorku.

"Mnozí lidé si vůbec neuvědomují, co vše, v porovnání s ostatními, mají. Každý by se měl zamyslet nad tím, jaké má své životní hodnoty a priority. Manželé Krpcovi by měli jít nám všem příkladem tím, s jakou vírou a optimismem bojují s překážkami, které jim život klade do cesty,“ doplnila na závěr Mgr. Denisa Rísová, výkonná ředitelka NADACE AGEL.