Vítkovická nemocnice

Poruchy polykání řeší nový speciální tým Iktového centra neurologického oddělení Vítkovické nemocnice

8. 10. 2013

I zdánlivě jednoduchý úkon jako je polknutí činí řadě lidem obtíže, které je třeba odborně řešit. Zdánlivě banální porucha může skončit i smrtí.

Text: Bc. Lucie Drahošová / Foto: Bc. Radka Baková

Polykání je pro většinu z nás zcela automatický proces, nad kterým nepřemýšlíme, a ani si jej vlastně neuvědomujeme. Je částečně ovládáno vůlí, z větší části pak reflexně, kdy k polknutí dochází podrážděním smyslových buněk na patrových obloucích. Některým osobám ale může i takto zdánlivě jednoduchá věc dělat potíže, což je rozhodně potřeba řešit. Poruchami polykání neboli dysfagií se konkrétně zabývají odborníci z Iktového centra neurologického oddělení Vítkovické nemocnice. Tyto poruchy mohou být nejen symptomem přítomným u dalších diagnóz jako je například demence, Parkinsonova choroba nebo bulbární paralýza, ale také jednou z hlavních diagnóz komplikující stav pacienta po cévní mozkové příhodě. 

Porucha polykání neboli dysfagie označuje narušení procesu posunu tekutiny nebo tuhého sousta z úst do žaludku. Člověk s dysfagií se přitom obvykle zakašlává, aspiruje nebo má další potíže s polknutím. Důsledkem poruchy polykání pak může být vznik povrchového zápalu plic, nedostatečná výživa pacienta či dehydratace. V některých případech může tato porucha způsobit dokonce i smrt. Podceňování této diagnózy tedy není rozhodně nikdy na místě. 

Koho může onemocnění nejčastěji potkat

Typickým pacientem trpícím poruchou polykání je člověk po akutní cévní mozkové příhodě s poruchou hybnosti lícního a podjazykového nervu, který má hned při přijetí dysartrii, tedy poruchu řeči projevující se špatnou artikulací, oslabený kašel, při pokusu o příjem potravy nebo i obyčejné vody či přesnídávky se zakašlává, nebo není schopen zpočátku žádné spolupráce.

Taková byla i jedna z pacientek Vítkovické nemocnice, přijatá do péče v dubnu, která kromě těchto potíží trpěla zpočátku ještě řečovou poruchou a nemohla se dobře vyjadřovat. Na neurologické JIP prošla dysfagickým testem a byla jí zavedena nosogastrická sonda. Druhý den u klientky proběhlo vyšetření klinickou logopedkou, která potvrdila dysfagii, oslabenou schopnost polykat i oslabení obranných mechanismů kašle. „Začalo se s rehabilitací polykání, stimulací oblasti úst a obličeje, posilovacími cvičeními a pasivním polykáním, tedy cvičením pouze s vlastními slinami pacientky. Postupně po dvou dnech byla paní schopna přijímat jablečné pyré, za další dva dny jsme přešli na dysfagiologickou dietu. Po týdnu a půl byl obnoven příjem ústy a zahušťovaly se jen tekutiny. Za dva týdny byla vytažena nosogastrická sonda a paní přešla kvůli chybějícímu chrupu na geriatrickou dietu. Po dvou a půl týdnech pila již běžné tekutiny a příjem ústy byl plně obnoven,“ vypráví klinická logopedka neurologického oddělení Vítkovické nemocnice Mgr. Gabriela Solná.

Jak se onemocnění zjišťuje 

Proces zjišťování poruch polykání začíná ve Vítkovické nemocnici už při příjmu pacienta na neurologické oddělení, kdy je proveden test na rizikové faktory dysfagie. Provádí se zejména u rizikových pacientů, například po cévní mozkové příhodě, pacientů s neurodegenerativními

onemocněními, demencemi a podobně. Pokud je tento test pozitivní, pacient se dále testuje sestrou na JIP, kde je mu podána tekutá strava lžičkou a sledují se schopnosti pacienta polknout. Podle reakce pacienta sestra vyhodnotí, zda je člověk schopen přijímat potravu nebo je nutno ji nějak upravit, případně jestli je nutno podrobněji pacienta vyšetřit klinickým logopedem. Klinický logoped může rozhodnout o doplnění dalších vyšetření k objektivizaci poruchy polykání a také určuje celkovou terapii. „Dysfagiologická problematika je velice specifická a dotýká se více specializací v nemocnici. Ve Vítkovické nemocnici jsme proto vytvořili komplexní dysfagiologický tým, který se touto problematikou zabývá. Jeho součástí jsou klinický logoped, neurolog, radiolog, nutriční terapeut, rehabilitační, střední zdravotnický i ošetřující personál a dle potřeby otolaryngolog, gastroenterolog, protetik a psycholog,“ přibližuje Mgr. Gabriela Solná.

Typy dysfagií

Dysfagií existuje více typů.  Například po cévní mozkové příhodě (iktu) hovoříme o takzvané neurogenní dysfagii nebo také horní dysfagii, kdy je zasažena oblast od dutiny ústní po horní jícen. Tato dysfagie bývá velmi nebezpečná, a to právě z důvodu možné „tiché aspirace“ (vdechnutí cizího předmětu). Potrava nebo tekutina se totiž dostává do plic bez obranného mechanismu – kašlání, protože pacient sousto při cestě do plic nevnímá. Těmito potížemi přitom trpí až 30 procent pacientů po akutním iktu, velké části těchto pacientů (až v 80 až 90 procentech případů) se přitom potíže do měsíce upraví. Jiným typem dysfagie je takzvaná dolní dysfagie, která zahrnuje oblast jícnu až do žaludku. Tou se zabývá především gastroenterologie. Odhalit, o který konkrétní typ se jedná, je možné například pomocí videofluoroskopie, využívané Vítkovickou nemocnicí, nebo nosní videoendoskopie. Obě tyto metody jsou schopny zobrazit polykací akt a zjistit, na které úrovni polykání je nějaký problém a zda pacient aspiruje.

Co čeká pacienty s potvrzenou dysfagií

Na základě vyšetření klinickým logopedem často doplněným o videofluoroskopii se pacientům ve spolupráci s nutričními terapeuty navrhuje výživový plán. Ten zahrnuje především pokyny ke způsobu přijímání potravy (zda orálně nebo pomocí nasogastrické sondy) a způsob úpravy stravy (zda je například třeba zahušťovat tekutinu nebo mixovat jídlo). Klinický logoped pak dle možností a spolupráce pacienta navrhuje terapii na obnovu polykacích funkcí a úzce spolupracuje se středním zdravotnickým a ošetřovatelským personálem, který zajišťuje stravování pacienta, popř. jeho krmení a také instruuje rodinné příslušníky ohledně možností přinesení a podávání jídla z domova.  „Naším zájmem je předcházet vzniku aspirací a obnovení polykání, v první fázi se pak zejména soustředíme na bezpečný a dostatečný příjem potravy a tekutin,“ dodává na závěr Gabriela Solná.