Podhorská nemocnice

Lucie Erbenová oceněná jako jedna z nejlepších sester v Česku

30. 5. 2014

Ředitel nemocnice MUDr. Marián Olejník, MBA: Je to další úspěch našeho zdravotnického zařízení.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: Jan Herman

Podhorská nemocnice se může pyšnit dalším úspěchem. Mezi tři nejlepší sestry v České republice v kategorii management a vzdělávání se dostala Lucie Erbenová, která je manažerkou ošetřovatelské péče operačních oborů v Podhorské nemocnici na pracovišti v Bruntále. Nad již 14. ročníkem soutěže Sestra roku 2013 převzala záštitu Mgr. Dagmar Havlová za Nadaci Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, ministerstvo zdravotnictví a ministerstvo práce a sociálních věcí. Soutěž Sestra roku 2013 vyvrcholila v březnu slavnostním galavečerem s vyhlášením vítězů v Praze v Paláci Žofín. Sestra roku je soutěž, která je poděkováním sestrám a ostatním nelékařským zdravotnickým pracovníkům za jejich mimořádnou a nelehkou práci. Titul Sestra roku je udělován ve třech kategoriích: Lůžková a ambulantní péče, Komunitní a sociální péče a Management a vzdělávání. Blahopřání Lucie Erbové zaznělo i od vedení Podhorské nemocnice. „Po úspěchu v anketě o nejlepší nemocnici je to další úspěch našeho zdravotnického zařízení, když se naše sestřička dostala mezi tři nejlepší sestry v dané kategorii v České republice. Uvědomujeme si, jak je důležitá práce zdravotních sester v našich zařízeních, jejich profesní zkušenosti, postoje k problémům pacientů a jejich zdraví,“ říká ředitel nemocnice MUDr. Marián Olejník, MBA. Úspěšnou manažerku Podhorské nemocnice jsme požádali o rozhovor.

Jaký jste ze slavnostního večera měla pocit?
Já bych se ráda zmínila hlavně o chvíli, kdy jsem na svém stole v pracovně našla obálku a v ní vyplněnou přihlášku, motivační dopis a lístek s prosbou, abych si to v klidu přečetla a přihlášku do soutěže Sestra roku 2013 podepsala. V tu chvíli se mi oči zalily slzami. Je to chvíle, po které bez nadsázky touží každý dobrý manažer. Vědět, že vaše práce není marná, že si jí lidé kolem vás váží, mají vás rádi a tímto způsobem to vyjádřili. Vždycky se snažím každého v týmu podpořit, posunout ho dál, pochválit či jinak motivovat. Teď pro změnu udělaly moje holky něco pro mne. A já jsem na ně právem hrdá.

Byl s Vámi na Žofíně i někdo z Podhorské nemocnice?
Na Žofín mne přijela podpořit hlavní sestra Podhorské nemocnice paní Eva Krulišová, které si velmi vážím, nejen jako své nadřízené, ale jako člověka se srdcem na správném místě. Přijel také primář chirurgické části oddělení operačních oborů MUDr. Vladimír Romanov a mé navrhovatelky na Sestru roku – vedoucí sestra chirurgické ambulance paní Olga Adamcová, Zuzana Csizmárová a Romana Přikrylová.

Jak zareagovala vaše rodina na tak prestižní ocenění?
Má rodina mne vždy podporovala. Vzhledem k mému vytížení bych to bez jejich podpory ani nezvládla. Na ocenění reagovali velmi pozitivně. Vidí i tu druhou stranu, daň za studium při povolání a také náročnost vedoucí funkce, která s sebou nese obrovskou zodpovědnost a prakticky nepřetržitý kontakt se zaměstnáním. Mám po svém boku partnera, se kterým jsem prožila i léta „za oceánem“. Nebylo to vždy snadné.

Proč jste si zvolila povolání zdravotní sestry?
Vždy jsem měla v sobě touhu pomáhat a za někoho neustále bojovat. Moje maminka při pohledu na krev omdlí, tak geny v tom hrát roli asi nebudou. Na prvním stupni základní školy mé spolužačce zemřela na zhoubné onemocnění maminka a já jsem se svým způsobem spolužačky ujala. Tak nějak jsem nad volbou povolání ani neuvažovala, byl to pro mne jasný cíl. Na druhou stranu jsem jako malá na ulici před domem organizovala, kdo bude kde při vybíjené stát a kdo s kým bude hrát, tak se už tehdy snad projevovaly mé vůdčí vlohy.

Máte ve zdravotnictví nějaký vzor, kdo Vám byl ve vašich začátcích velkým příkladem?
Na otázku mám dvě odpovědi. Mým vzorem ve zdravotnictví je významná osobnost z historie ošetřovatelství Miss Florence Nightingale. Je to osobnost, která moderní ošetřovatelství ovlivňuje dodnes, a její Knihu o ošetřování nemocných by měli znát všichni zdravotníci včetně lékařů. Po studiu na střední zdravotnické škole v Krnově jsem nastoupila na ARO Bruntál. Akutní medicína mne vždy přitahovala. Byl tam skvělý tým lidí spolu s primářem a vrchní sestrou. Oni byli mými vzory v začátcích.

Pracovala jste ve zdravotnictví také tři roky v Americe. Jak se Vám tam líbilo a jaký je rozdíl mezi českým a americkým
zdravotnictvím?

Odpověď na tuto otázku by byla námětem na samostatný článek. Pokusím se být stručná. Mladým lidem, kteří touží po tom, aby zkusili štěstí v zahraničí, bych v tom nebránila a naopak podporovala je. Práce a život v jiné zemi vám nesmírně rozšíří obzor. V Americe je mnoho cest, které si můžete zvolit. Můžete tam opravdu být, čím chcete, pokud o to stojíte a jdete za svým cílem. Já jsem měla to štěstí, že jsem po půl roc  práce v Retierement home Golden Age, zkusila štěstí a šla na pracovní pohovor do soukromé gynekologicko-porodnické kliniky, kde mne přijali. Na začátku jsem pracovala v tzv. front office – byla jsem na telefonu, objednávala pacientky do ambulance, zakládala zdravotnickou dokumentaci, výsledky a vše s administrativní činností spojené. Po čase jsem se vypracovala na pozici sestry. Českých sester si v Americe opravdu váží pro jejich znalosti, dovednosti a všestrannost. V Americe se musíte vypracovat, nikdo vám tam nic zadarmo nedá a cesta je velmi trnitá. Na druhou stranu je systém ocenění zdravotnických pracovníku nesrovnatelný. Jsou pevně stanoveny kompetence a za žádných podmínek je sestra nepřekročí. Legislativní postih má dlouhodobé následky. U nás jsou kompetence také dány zákonem. Rozšíření kompetencí sester ruku v ruce s legislativou a finančním ohodnocením je v České republice běh na dlouhou trať. Pořád přetrvává názor, že povolání sestry je posláním. Myslím, že toto dogma je potřeba změnit. Je to velmi prestižní profese, kdy je sestra nedílnou a vůdčí součástí ošetřovatelského týmu a měla by podle toho být oceněna.

Využila a zužitkovala jste zkušenosti, které jste tam načerpala?
Zkušeností využívám dodnes. V Americe se mi líbilo, měla jsem možnost pracovat v multikulturní zemi a poznat tak rozdíly v komunikaci, ošetřování a uspokojování potřeb pacientek z různých kultur. Je to paradox, ale Amerika mne naučila, jakým člověkem bych nechtěla být. Také žebříček hodnot se vám změní, když jste v cizí zemi odkázán jen na své schopnosti. Život tam je drsný a opravdu turbulentní. Pochopila jsem, že když chcete v životě něco dokázat, jde to i čestnou cestou. Je to sice obtížnější, ale výsledek stojí za to. Vždy se snažím vše dělat, jak nejlépe umím a dát to toho maximum. Když se stavíte k něčemu tak, že máte pouze splnit úkol, je to na výsledku poznat a hlavně lidé to prohlédnou. Když však do všeho jdete s nadšením, motivujete i ty kolem sebe a výsledek je potom práce všech, jsou na to řádně pyšní. Ten pocit sdílení tmelí kolektiv a lidi kolem vás.

Máte nějakého pacienta, na kterého nezapomenete?
Je jich řada, ale ráda bych zmínila klienta z výše uvedeného Retierment home z americké Illinois. Vzhledem k tomu, že v době, kdy jsem se s ním setkala, byl již v pokročilém věku, mohu tak dnes zmínit i jeho jméno. Byl to Mike Molinari původem z Itálie. Byl velmi autoritativním, charismatickým a přísným klientem. Vždy jsem byla na pozoru, když jsem o něj pečovala a byl to pro mne z počátku stres, když jsem zjistila, že jej budu mít na službě na starosti. Byl po operaci kyčlí a jeho chůze tím byla ovlivněná, přesto kráčel s hlavou vždy vzpřímenou. Měla jsem z něj respekt a svým způsobem i strach. Jednou jsem se s ním míjela na chodbě, chytl mě pevně za ruku, v tu chvíli by se ve mě, jak se říká, krve nedořezali. Pohlédl mi do očí a řekl: „Don´t ever never change“! Nikdy na něj nezapomenu a snažím se ho poslechnout.

Nyní pracujete jako manažerka ošetřovatelské péče operačních oborů. Co vše obnáší Vaše práce?
Jako manažerka operačních oborů úzce spolupracuji v otázkách ošetřovatelství s hlavní sestrou a manažerkou kvality. Mým přímým nadřízeným je ředitel nemocnice, který zároveň zastává post primáře oddělení operačních oborů, také spolupracuji s primáři jednotlivých pracovišť. Spolu s vedoucími či staničními sestrami jednotlivých pracovišť vedu a řídím ošetřovatelské týmy. Má práce spočívá v organizaci práce, stanovení rozpisů služeb, objednávání léků, osobních ochranných pracovních pomůcek, speciálního zdravotnického materiálu, kontrolní činnosti, stanovení ročních plánů vzdělávání a jejich realizace například v rámci celoústavních seminářů, provádění motivačně hodnotících pohovorů se zaměstnanci či vedení osobních složek v souladu s platnou legislativou a pravidelnou aktualizací, kontrole a dodržování stanovených vnitřních norem, spolupráci s jednotlivými lékaři až po organizování například volnochvilkových aktivit. Jste jistě pracovně velmi vytížena.

Jak trávíte svůj volný čas a jaké máte koníčky?
Jako každá žena a máma toho volného času opravdu nemám na rozdávání, ale jakmile je příležitost, trávím ji s mým mužem a dětmi. Podnikáme různé výlety jak u nás v republice, tak v zahraničí. Před čtyřmi lety jsme si pořídili dům se zahradou, ze které čerpám energii.

 

LUCIE ERBENOVÁ
absolvovala Střední zdravotnickou školu v Krnově a čtyři roky pracovala na ARO oddělení v Bruntále. Následovala tříletá zkušenost sestry v ambulantní sféře v americkém Illinois. Po návratu domů Lucie nastoupila na oddělení ARO Nemocnice Bruntál, odkud se po ročním působení přesunula na post staniční sestry JIP chirurgického oddělení Nemocnice Rýmařov. V roce 2009 se stala manažerkou ošetřovatelské péče operačních oborů v Podhorské nemocnici na pracovišti v Bruntále. Sestra Lucie Erbenová se souvisle vzdělává, aktivně se účastní odborných akcí a podporuje ve vzdělávání také své kolegy. Absolvovala specializační vzdělávací programy Organizace a řízení ve zdravotnictví, Specialista v organizaci a řízení zdravotnictví, Role managera, Leadership či Klíčové kompetence a osobní rozvoj vedoucího pracovníka. Od září loňského roku je studentkou oboru Všeobecná sestra studijního programu Ošetřovatelství na Fakultě humanitních studií na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.