Nemocnice Prostějov

Imunohistochemie pomáhá patologům v rozhodování o důležitých diagnózách

6. 7. 2015

Pomocí imunohistochemie lze analyzovat vzorky dokonce i v průběhu operace, a to ze zmražené tkáně.

Text: redakce / Foto: Ing. Darina Formánková

Imunohistochemie je histologická metoda založená na prokazování určitých vlastností tkání pomocí specifických protilátek s navázanými barevnými koncovkami. Imunohistochemie se využívá v patologii, která se zaměřuje na nemoci, jejich příčiny, mechanismy, diagnostiku i komplikace. Řada lidí se domnívá, že patologie slouží už jen zesnulým. To je ale velký omyl. Patologie slouží převážně živým pacientům, a to prostřednictvím diagnostiky, která je podmínkou vhodné léčby i uzdravení. Konkrétně cílem imunohistochemie je identifikovat a lokalizovat chemické látky v místě jejich výskytu v tkáních, přičemž s její pomocí lze například rozlišovat některé typy buněk či ověřit chorobné změny. Výjimečnost metody je přitom především v tom, že lze s její pomocí zobrazit i ta nejmenší poškození, která by běžnému zkoumání unikla. V diagnostice řady chorob je proto právě tato metoda nezastupitelná. 

„V dnešní době se patologie soustřeďuje zejména na diagnostiku nádorových onemocnění. Pomocí imunohistochemie dokážeme z preparátu určit, zda jde o nádorové či nenádorové ložisko, stanovit biologickou povahu a histologický typ nádoru či stupeň jeho zhoubnosti. Imunohistochemie umožnuje získat o vzorku mnohem přesnější informace, což má zásadní dopad pro pacienta. U některých typů nádorů dokážeme zjistit, jakou lze použít protinádorovou léčbu či jak jsou nádory na tuto léčbu citlivé,“ říká MUDr. Kateřina Musilová, lékařka úseku patologie Nemocnice Prostějov. Metoda imunohistochemie bývá používána k analýze vzorků, jež lékaři operačních oborů odeberou z těla pacienta. Může jít o část nemocné tkáně či celé patologické ložisko odebrané buď při otevřené operaci, při endoskopickém vyšetření nebo punkcí, což je nabodnutí ložiska v orgánu dutou jehlou. Takto získaný vzorek tkáně je vždy odeslán na patologické oddělení, kde ho laboranti zpracují a zhotoví mikroskopický preparát. Patolog pak tento získaný vzorek hodnotí v mikroskopu. Imunohistochemie je v patologii využívána u tkáňových řezů fixovaných ve formaldehydu (formalínu) a zalitých v parafinu. Jsou to tedy vzorky tkání od pacientů zpracované stejným postupem, jako u běžného histopatologického vyšetření. Tím vzniká možnost jednotného odběru tkáně, nebo dokonce i zpětného vyšetřování vzorků již dříve odebraných.

„Většina u nás prováděných biopsií pochází z oddělení chirurgie, gynekologie či dermatologie. Na vzestupu jsou pak odběry z oddělení gastroenterologie. V mnoha případech je dnes přitom imunohistochemické vyšetření nepodkročitelným minimem, s ohledem na zájem poskytovat pacientům vyšetření na úrovni odpovídající současným poznatkům medicíny,“ uvádí MUDr. Musilová s tím, že bioptických vzorků neustále přibývá. „Na našich pracovištích v Prostějově a Přerově ročně vyhodnotíme přibližně 18 tisíc biopsií,“ dodává lékařka. Speciální vyšetřovací metody jako je imunohistochemie a molekulární genetika se přitom centralizují do velkých laboratoří, které kromě moderního vybavení disponují i týmem odborníků pro jednotlivá odvětví patologie. „Nejbližší takovou laboratoří v rámci skupiny AGEL je pracoviště v Novém Jičíně, kam zasíláme konzultační vyšetření. Není však možné případ každého pacienta konzultovat, navíc odeslání vzorku na jiné pracoviště, jeho vyhodnocení a následná odpověď přece jen prodlužuje čas do stanovení definitivní diagnózy, a tím i čekání pacienta na zahájení odpovídající léčby. Samozřejmě ale případy komplikované, nejasné nebo vyžadující paletu vyšetření včetně molekulární genetiky, jsou plně v kompetenci vyšších certifikovaných pracovišť,“ dodává MUDr. Musilová.

IMUNOHISTOCHEMIE JAKO HISTOLOGICKÁ METODA
Imunohistochemie se rozvíjela jako jedna z modernějších metod přibližně od 30. let 20. století na hranici histologie, analytické chemie a biochemie. Do patologické diagnostiky se tyto techniky dostávaly od 50. let, přičemž postupně byla zlepšována specificita, senzitivita a dostupnost stále širšího spektra metod. V 70. letech 20. století byly připraveny protilátky proti jednomu konkrétnímu místu ve tkáni, takzvané monoklonální protilátky. Tyto protilátky jsou dnes široce používány při imunohistochemických vyšetřeních zejména ve větších patologických laboratořích, které mají v nabídce desítky (řádově kolem 80 až 100) druhů protilátek. Jak ukazují nejnovější zkušenosti předních světových pracovišť, v budoucnu se budou v patologii imunohistochemické metody dále prohlubovat, stejně jako metody molekulární genetiky. Jsou to metody sice dražší, ale diagnosticky přesnější. Patologové se totiž stále více uplatňují rovněž při peroperační diagnostice, to znamená, že provádějí diagnózu i v průběhu operace ze zmražené tkáně. „Na našem pracovišti provádíme vyšetření při zmrazení u sentinelových uzlin u pacientek s karcinomem prsu. Metastázu v uzlině, která může být velmi drobná a okem přehlédnutelná, je možno vizualizovat právě pomocí imunohistochemie,“ uzavírá MUDr. Musilová.