Nemocnice Přerov

O pacienty Nemocnice Přerov pečuje nemocniční kaplanka

26. 9. 2014

Kaplanka prošla všemi zdravotnickými profesemi, od sanitářky, přes ošetřovatelku až po vrchní sestru, takže se umí vžít do problémů nemocných i zdravotnického personálu.

Text a foto: Mgr. Radka Miloševská

Sestra Marie Goretti Dřímalová zasvětila svůj život Bohu již v 18 letech. Pochází z Valašského Meziříčí z hluboce věřící rodiny a nemocným se věnuje již od mládí. Životní poslání ji přivedlo na nejrůznější pracoviště po celé České republice, nyní pracuje jako nemocniční kaplanka a je k dispozici pacientům i zaměstnancům Nemocnice Přerov.

Sestro Marie, jak jste se dostala do sféry zdravotnictví?
Vystudovala jsem dvouletou ošetřovatelskou školu, později jsem si při zaměstnání dodělala maturitu na Střední zdravotnické škole v Olomouci. Poté i magisterské vzdělání na Teologické fakultě v Olomouci. Pracovala jsem v nemocnicích i jiných zdravotnických zařízeních.

Sestrou jste se stala ještě v éře totality. Bylo to vůbec možné?
Ano, bylo. Ještě za totality jsem vstoupila do Kongregace milosrdných sester sv. Kříže v Choryni u Valašského Meziříčí a přijala jsem řeholní jméno Marie Goretti. Tehdy jsme žily v malých společenstvích po dvou nebo po třech sestrách a byly jsme zaměstnané normálně mezi lidmi v civilu. Nesměly jsme nosit řeholní oděv. Ten jsem oblekla až po totalitě v roce 1989. Bylo mi tehdy 33 let.

Má řeholní oděv nějakou symboliku?
Je to oděv pokání, nosíme ho s úctou a s úmyslem, že nepatříme světu, ale výlučně Bohu. Upozorňujeme tím na existenci života po smrti.

Jak jste se dostala k povolání nemocniční kaplanky?
Naše kongregace vznikla za účelem pomoci lidem z bídy jak duchovní, tak hmotné. Naši zakladatelé proto zřizovali chudobince, sirotčince, nemocnice, ale také školy. Tak je tomu i v dnešní době – sestry pracují jak v oblasti vzdělávání, tak i charitativní. Nejdříve jsem sloužila jako zdravotní sestra u lůžka nemocných, později jsem působila jako vychovatelka na internátě církevní zdravotnické školy. Na mém předchozím místě v Plzni jsem nejdříve pracovala jako pastorační asistentka ve farnosti a následně jsem byla určena k pastoraci nemocných jako nemocniční kaplan.

Z Plzně jste odešla rovnou do Přerova?
Vedení přerovské nemocnice požádalo olomoucké arcibiskupství, zda by mělo vhodného kandidáta na tuto pozici. Vzhledem k tomu, že jsem z Plzně měla již zkušenosti, požádali mě představení, zda bych byla ochotná tuto službu poskytovat zde, v přerovské nemocnici. Tuto výzvu jsem ráda přijala.

Jaké předpoklady musí mít člověk pro výkon povolání nemocničního kaplana?
Základem je chuť pomáhat druhým. Z hlediska duchovního je třeba mít znalosti v oblasti víry a katechismu. Velkou výhodou je zdravotnické vzdělání. Osobně jsem prošla všemi zdravotnickými profesemi, od sanitářky, přes ošetřovatelku až po vrchní sestru, takže se docela dobře vžívám do problémů jak nemocných, tak i nemocničního personálu.

Jak vypadá Váš běžný pracovní den?
Do Přerova dojíždím z Kroměříže a v nemocnici jsem od středy do pátku od 9.00 hodin ráno, kdy začínám s návštěvami oddělení. Postupně procházím léčebnu dlouhodobě nemocných, naslouchám lidem, hovořím s nimi, společně se modlíme, ale rovněž probíráme i aktuální témata. Jsem také schopna okamžitě zareagovat na akutní žádost pacienta, většinou se jedná o pacienty z oddělení ARO. Navštěvuji i jiná oddělení, ale na LDN je zájem největší. Odpoledne se kromě práce v terénu snažím také věnovat shánění literatury a zajímavostí, které pacientům nabízím.

Na co konkrétně je zaměřena práce s pacienty?
Pacientům své služby především nabízím, rozhodně jim nic nevnucuji. Pokud mají lidé zájem, nabídnu jim především duchovní pomoc, naslouchám jim a snažím se jim porozumět v jejich nemoci. Skrze mé návštěvy, rozhovory, čtení či společné modlitby můžeme jejich problémy řešit. V pátek přináším připraveným věřícím nemocným Eucharistii. Pravidelně jednou za dva týdny zvu kněze na návštěvu nemocných, doprovázím jej a účastním se udílení svátosti nemocných.

Čeho se týká svátost nemocných?
Svátost nemocných nebo též pomazání nemocných je posilou v nemoci. Má posílit nemocné, ale také může být chápána nebo přijata na Poslední cestu k Bohu. Mám ale zkušenosti, kdy se nemocný po udělení svátosti uzdravil a žil ještě několik let. Tato svátost by se měla udělovat pravidelně. Rodina často dělá chybu, když volá kněze k nemocnému na „poslední chvíli“.

Jaký je zájem ze strany pacientů o pomazání nemocných?
Odhaduji, že skoro každý druhý pacient léčebny dlouhodobě nemocných má o udělení svátosti zájem. Proto je nejdříve ke svátostem připravím, zajistím kněze, který je vyzpovídá, dá jim rozhřešení a pak jim udělí svátost nemocných a podá svaté přijímání.

Čím se bavíte ve svém volném čase? Máte čas na koníčky?
Mám velmi ráda přírodu, kdysi jsem často jezdila na hory a podnikala túry, na procházku si vždy ráda zajdu. Ráda se vzdělávám, chtěla bych si rozšířit znalost jazyků. Ráda se stýkám a hovořím s lidmi.

Zbývá Vám při tom všem vůbec prostor na rodinu?
Moji rodinu tvoří společenství sester. Samozřejmě moji pokrevní rodinu, ze které jsem vyšla, rodiče, pravidelně navštěvuji. Velmi si jich vážím a mám je moc ráda. Oni mě vlastně přivedli na cestu k Bohu a na cestu služby bližním. Se svými sourozenci – čtyřmi bratry a sestrou se také několikrát do roka ráda setkávám.