Nemocnice Podlesí

Wanda Kluzová pracovala v královské nemocnici v Saúdské Arábii

26. 3. 2015

V nemocnici nosila bílou uniformu. Mimo nemocnici musela chodit v abáji, což je tunika povinně černé barvy zahalující ženu od krku po kotníky a zápěstí, a se zahalenou hlavou.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Bc. Wandy Kluzové

Saúdská Arábie se nachází na Blízkém východě v oblasti jihozápadní Asie. Druhý největší stát arabského světa má téměř 27 miliónů obyvatel, z nichž zhruba čtvrtinu tvoří zahraniční pracovníci. Zhruba 97 procent obyvatel vyznává islám, který je zde jediným povoleným náboženstvím. Saúdská Arábie má druhé největší zásoby ropy na světě a je jejím největším vývozcem. V 70. letech 20. století díky ropnému boomu saúdská vláda (královská rodina) ohromně zbohatla a začala přetvářet zaostalou zemi v moderní stát. V nemocnici National Guard Health Affairs ve městě Jeddah strávila rok Bc. Wanda Kluzová, sestra kardiochirurgického oddělení Nemocnice Podlesí.

Co Vás přivedlo do této islámské země?

Když jsem studovala vysokou školu, měli jsme přednášku a prezentaci jedné firmy, která zařizovala zdravotním sestrám práci v zahraničí. Firma se specializovala na zdravotnická zařízení ve Spojených státech a arabských zemích. V té době jsem chtěla ve svém životě něco změnit a firma nabízela volná místa v Saúdské Arábii, Bahrajnu a Kataru. A jako nejschůdnější a nejjednodušší bylo pro nás Češky dostat se do Saúdské Arábie.

Je těžké pro českého zdravotníka dostat se do nemocnice v Saúdské Arábii?

Není to až tak těžké. Musíte umět anglicky a zvládnout jejich profesní test, abyste dostal licenci pro léčení v jejich nemocnicích. Je to obdobné jako u americké licence.

Potřebovala jste nějaké povolení?

Samozřejmě. Musela jsem dostat hlavně vstupní vízum. V jejich nemocnicích je nedostatek zdravotníků, takže jsou závislí na zahraničních lékařích či sestrách. Každá nemocnice má určité kvóty pro získání zahraničních pracovníků z jednotlivých zemí a podle nich je korigují. Také jsem musela mít očkování proti tetanu a žloutence.

Jak dlouho jste tam byla? Byla jste na obdobné misi někdy předtím či plánujete nějakou další?

Byla jsem tam rok. A bylo to poprvé. No a budoucnost? Uvidíme…

V jaké nemocnici jste pracovala?

Byla jsem ve městě Jeddah, což je obrovské přístavní město s 3,5 milióny obyvatel a je tam několik nemocnic. Já jsem pracovala v nemocnici National Guard Health Affairs-King Abdulazis Medical City s asi 5000 zaměstnanci, jejímž vlastníkem je král. Nemocnice je určena nejen pro krále či královskou rodinu, ale poskytuje zdravotní péči příslušníkům královské gardy a jejich rodinám. Péče je poskytována také zaměstnancům nemocnice.

Bylo v nemocnici i nějaké královské apartmá?

Ano, je tam royal suite určena pro krále a jeho široce rozvětvenou rodinu. Mají k dispozici speciální tým lékařů a sester. Pro ostatní tam není normálně přístup, takže jsem neviděla, jak královské apartmá vypadá.

Na jakém oddělení jste pracovala?

Bylo to trochu komplikovanější. Měla jsem nastoupit do kardiochirurgického centra, konkrétně na kardiochirurgický operační sál. Jenže když jsem tam přijela, kardiocentrum ještě nebylo otevřeno. Proto jsem byla dočasně umístěna na centrální operační sál, ovšem nakonec jsem zde byla celý rok.

Co jste tam všechno dělala?

Dělala jsem instrumentářku. Protože jsem ale byla přijata pro kardiochirurgii, tak jsem byla takový v uvozovkách pomocník. Původně to vypadalo, že na centrálním operačním sále budu tak dva měsíce, než otevřou kardiocentrum. Ovšem to ani v době mého odjezdu nebylo otevřeno. Takže po těch dvou měsících jsem začala instrumentovat na plastické chirurgii, ORL a dětské stomatologii.

Kolik hodin jste pracovala?

Na operačním sále byla desetihodinová pracovní doba, tedy od 7:00 do 17:00, poté tři instrumentářky (instrumentáři) byli v pohotovosti až do 01:00 v noci v nemocnici a zbytek služby (do 07:00 rána) byli na pageru ve svém bytě. V případě potřeby přijeli zpět do nemocnice nemocničním transportem. Na oddělení mají dvanáctihodinové směny. Není tam žádný zákoník práce, takže můžete dělat deset dní v kuse a nikoho to nezaráží.

Jak jste spolupracovala s ostatními zdravotníky? Bylo tam více národností?

Byli zde zdravotníci z celého světa. Nejvíce sester bylo z Filipín, Malajsie, několik bylo z Austrálie, Nového Zélandu, Ameriky, Jižní Afriky, Velké Británie, Španělska a České a Slovenské republiky. Lékaři pak z arabských zemí – Egypta, Jordánska, Sýrie. Nevím, jak tomu bylo na odděleních, ale u nás na sále nikdo nikomu nedal pocit, že je něco více. Každý se snažil druhému pomoct, protože všichni na tom byli úplně stejně – stesk po domově, a hlavně nemožnost odjet kdykoliv domů nebo mimo území Saúdské Arábie, protože k tomu je potřebné výstupní vízum, jehož vyřízení nějakou dobu trvá. Takže všichni jsme byli na stejné lodi.

Jaký je systém zdravotnictví v této zemi?

Systém zdravotnictví je úplně jiný než u nás, nemají žádné zdravotní pojištění. Saúdská Arábie je království, jejíž král je velmi bohatý, ale lidé už tak bohatí nejsou. Zdravotnictví je víceméně jenom pro zaměstnance firem a pro jejich rodinné příslušníky, protože firmy mají smlouvu s nějakou nemocnicí a lékaři. Pokud ale přijde normální člověk do nemocnice, musí si všechno platit.

Takže se dá říct, že zaměstnance nějaké firmy v nemocnici ošetří, protože to platí ta firma. A například soukromník si to musí zaplatit sám?

Ano. Ale protože islám přikazuje se postarat o potřebné, existuje určitá možnost, že nemocnice má sociální cítění a nějakým způsobem podporuje chudé. Takže tyto nemocnice mají programy pro poskytování určité zdravotní péče i lidem, kteří nejsou sami zaměstnaní.

Lze srovnat péči o pacienta v Saúdské Arábii a Česku?

Je tam úplně jiný systém péče. U nemohoucího pacienta sedí takzvaný sitter – rodinou najmutý pečovatel, anebo někdo přímo z rodiny. Ten se jakoby o něho stará, například pomáhá krmit, s hygienickými potřebami, obstarává nákupy. Tento člověk je s pacientem po celou dobu pobytu, tedy i v noci. Problém je například v tom, že o ženu nemůže pečovat cizí muž, jak to u nás třeba bývá. Pokud ženu vyšetřuje lékař-muž, musí mít ženský doprovod. Buď je to rodinná příslušnice, případně manžel, nebo zdravotní sestra. I když třeba vůbec nerozumí arabsky.

Jak se islám ještě ve zdravotnictví projevuje?

Nemocnice, kde jsem pracovala, měla mezinárodní akreditaci a mnoho nemuslimských zaměstnanců. Takže zde to přeci jen bylo trošku jiné, než v soukromých nemocnicích, kde pracují převážně muslimové. Každý muslimský zaměstnanec má právo na přestávku na modlitbu. Není to tak, že by operatér odešel od stolu se modlit a vrátil se dokončit operaci, to ne. Nicméně nemocniční rozhlas vysílal muezzinovo svolávání k modlitbě, a kdo měl možnost, šel se modlit. Všechny muslimky chodí samozřejmě zahalené. Co jsem sama zažila – v islámu se nesmí dotknout cizí muž cizí ženy a naopak. Když jsem například instrumentovala jednomu zubaři, tak jsem mu různé instrumenty musela podávat jakoby přes prostor, nemohla jsem mu to podat z ruky do ruky. Tak to bylo pro mě docela takové zvláštní.

Jaké další zvláštnosti jste v nemocnici zažila?

Je tam jiný systém dodržování hygienických zásad na operačních sálech. Ruce před operací se buď umyjí, nebo dezinfikují, nikdy se nepoužívají oba postupy. Vozík s pacientem neprojíždí žádným zařízením zadržujícím nečistoty z koleček. Co mě však nejvíce zarazilo, bylo používání různých šátků místo operačních čepic. Nikdo se nepozastavoval nad tím, že šátky nesplňují účel, a to zakrytí vlasů.

Byla jste v Saúdské Arábii s někým z Vaší rodiny?

Byla jsem sama. Pro nemuslimy je těžké dostat vstupní vízum, lépe řečeno je nemožné získat turistické vízum. Jedinou možností, jak dostat manžela a děti na pár dnů do Saudi je vyřídit oficiální pozvánku od nemocnice, na základě které je možno dostat jednorázové vízum. V případě, že nemocnice má zájem o nějakého experta, řekněme kardiochirurga, tak mu dovolí vzít si s sebou svou manželku a děti. Ovšem nesmí to být přítelkyně, musí to být manželka.

Žila jste rok v islámské zemi. Musela jste mít nějaké roušky, nebo nějaké omezení, které je tam běžné?

Saúdská Arábie se považuje za baštu islámu, protože na jejím území jsou obě nejsvětější místa – Mekka a Medina. Od toho se odvíjí každodenní život, který ovlivňuje i nemuslimské pracovníky. V nemocnici jsem chodila v bílé uniformě. Ale mimo nemocnici jsme musely chodit v abáji, což je tunika povinně černé barvy zahalující ženu od krku po kotníky a zápěstí, a se zahalenou hlavou. Tvář nám šla, na rozdíl od většiny místních muslimek, vidět.

Šokovalo Vás něco? Jakou máte zkušenost se Saúdskou Arábií?

Je to úplně jiný svět. I když jsem prošla důkladnou přípravou o životě v této zemi, realita byla ještě drsnější. Například oblékání – zatímco ženy musí být oblečeny povinně v abáji, muži mohou chodit v civilu, v tričku zahalujícím ramena a s dlouhými kalhotami. Dalším šokem byl fakt, že nášcompound (kde bydlela) byl celý ohrazený betonovou zdí s ostnatým drátem, což jsem hlavně ze začátku docela těžce snášela. Na každém kroku nás hlídali vojáci. Dále, žena nemůže jet s cizím mužem v autě, kromě taxíku. Většina sňatků je dohodnutá rodinou, nějaké randění, to v žádném případě. Nesezdaný muž nesmí být o samotě s nesezdanou ženou, za to jsou i tělesné tresty a vězení. Co je u nás považováno za běžné a slušné gesto, u nich je naprosto nemyslitelné – například podání ruky. Ortodoxní muslim jí jen pravou rukou, ne levou. Když si podávají ruce, tak jen pravou ruku. Co mě také zarazilo – dva muži se drží za ruku a jdou po městě, aniž by to cokoliv znamenalo. Prostě přátelé nebo dospělý syn a otec. V lékárnách, úřadech, bankách, obchodech jsou oddělení zvlášť pro muže, zvlášť pro ženy, v restauracích existují ještě tzv. oddělení pro rodiny. V nemocniční jídelně byla oddělená část pro ženy, kde si ortodoxní muslimky mohly odložit roušku z tváře a v klidu se najíst.

Jak jste se domlouvala? Anglicky?

Když umíte anglicky, tak ještě to neznamená, že se bez problémů domluvíte. Jsou tam lidé z celého světa a každý mluví trošičku jinak. Každý má jiný dialekt, akcent. Takže zpočátku domluva byla zajímavá – například s Filipínkami a hlavně s Malajkami, ty mluví šišlavě, těm jsem nerozuměla skoro vůbec. S ostatními, i s rodilými Angličany nebo Australany, byla domluva obtížnější, protože ti zase mluvili velice rychle. Ale časem pochopili, že musí mluvit pomaleji, abych jim rozuměla.

Naučila jste se komunikovat v arabštině, která je místní řečí?

Mnoho pacientů anglicky vůbec neumí, takže každé oddělení má k dispozici tlumočníka. Ale ne vždy je po ruce nebo je zaneprázdněn, tak jsem se arabsky pár slov či frází samozřejmě postupně naučila. Mimochodem, hodně lidí je negramotných, obzvláště žen.

A co strava a pití?

Vepřové a veškerý alkohol je přísně zakázaný. Dokonce ženy by neměly ani kouřit na veřejnosti. Jídlo mi chutnalo a bylo celkem rozmanité – z masa hlavně drůbež a hovězí, k tomu kuskus, rýže, brambory a hodně zeleniny.

Co jste dělala v době svého volna?

Ve vlastním volnu jsem buď dospávala, nebo volala s rodinou. Občas jsem zajela na pláž, protože Jeddah má krásné pláže u nádherného Rudého moře. Některé z nich jsou přístupny pouze pro „westerners“ – za poplatek mají vstup pouze pro lidi z jiných než arabských zemí. Jedině tady jsme se mohly opalovat v plavkách a cítit se jako na dovolené. Některé kolegyně si dokonce udělaly potápěčské licence. Potápění a šnorchlování jsou zde opravdu dechberoucí. Velmi ráda jsem se také zúčastnila pár celodenních výletů na lodi.

Navštívila jste během svého pobytu například hlavní město Rijád nebo jiná atraktivní místa?

V Rijádě jsem nebyla. Jako žena jsem měla omezené možnosti cestování. Jednak žena nemůže řídit auto, takže ho nemůže ani vlastnit. Dále nesmí jet v autě s cizím mužem. Nicméně jednou mi můj spřátelený majitel cestovní agentury nabídl, že mě se svou ženou vezme na výlet do Madain Saleh, což je obdoba Petry v Jordánsku. Petra byla hlavním městem Nabatejské říše, zatímco Madain Saleh jejím obchodním centrem. Cestou jsme navštívili také Al Ulu, což je také ještě předislámská vesnice s nádherným palmovým hájem a datlovou plantáží. Na tento třídenní výlet obzvláště ráda vzpomínám, protože mi ukázal, že i pouštní stát má co nabídnout. Cestou jsme míjeli Medinu, ale do centra jsem, jako nemuslimka nesměla. Podobně je to i s Mekkou. A to mě zase mrzí, docela ráda bych se tam podívala. Jednou jsme se čtyři kolegyně domluvily, že si najmeme taxíka a zajedeme do Taifu, což je město vysoko v horách s velmi příjemným klimatem. Jsou tady plantáže růží, pěstují tady ovoce a zeleninu. Taxikář nám řekl, že nás bez problémů vezme, ale musíme sedět všechny čtyři vzadu. Tak jsme jely 100 kilometrů čtyři vzadu. Tam i zpět. Ale výlet to byl krásný.