S celebritou

Jindřich Panský jako dítě slíbil rodičům, že bude mistr světa

5. 2. 2018

Legenda stolního tenisu stále hraje českou extraligu, je reprezentačním trenérem mužů a po celém světě spolu s Milanem Orlowskim vystupuje již 25 let na exhibicích.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Jindřicha Panského

Československá stolně tenisová legenda Jindřich Panský se narodil v roce 1960. Se stolním tenisem začal v devíti letech. Během bohaté kariéry posbíral celou řadu úspěchů. Již v juniorském věku se stal mistrem Evropy ve dvouhře. K největším úspěchům patří stříbrná medaile na mistrovství Evropy ve smíšené čtyřhře spolu s Marií Hrachovou v roce 1984, o rok později stříbrné medaile na mistrovství světa v mixu s Marií Hrachovou a ve čtyřhře s Milanem Orlowskim. V roce 1986 se stal mistrem Evropy ve smíšené čtyřhře opět s Marií Hrachovou. Na prestižních turnajích dvanácti nejlepších Evropanů v roce 1984 a 1985 vybojoval druhá místa. V reprezentaci se poprvé objevil již v roce 1977 a skončil o 12 let později. Poté začal hrát v několika německých klubech. Od sezóny 2013/2014 se vrátil do České republiky a v současné době ještě hraje nejvyšší českou soutěž – extraligu za tým KT Praha. Zároveň je již čtvrtým rokem reprezentačním trenérem mužů. Legendě českého sportu, který ve své době patřil mezi nejznámější tuzemské sportovce, jsme položili několik otázek.

Jindro, v kolika letech jste začal hrát stolní tenis?
Závodně jsem začal hrát v 9 letech.

Dělal jste i jiné sporty?
Ano, začínal jsem s gymnastikou, doplňkově jsem se věnoval fotbalu, tenisu, plavání a lyžování.

Jaké jste měl vzory?
Ve světě to byl Dragutin Šurbek, u nás Milan Orlowski.

Získal jste medaile z mistrovství světa, Evropy. Který úspěch považujete za svůj TOP?
Dvě stříbrné medaile z MS v Goteborgu ve čtyřhře s Milanem Orlowskim a ve smíšené čtyřhře s Marií Hrachovou, titul mistra Evropy z Prahy ve smíšené čtyřhře s Marií Hrachovou a dvakrát druhé místo na turnaji TOP 12 v Bratislavě a v Barceloně.

Splnil jste si všechny stolně tenisové sny, nebo bylo něco, co se Vám nepodařilo?
Jako dítě jsem slíbil rodičům, že budu mistr světa. Tento slib jsem nesplnil. Nejvíc mě však mrzí porážka od Maďarů ve finále ME v Budapešti v roce 1982 v soutěži družstev. Vedli jsme 3:1 a k titulu bylo blízko. Bohužel jsme nakonec prohráli 3:5.

Já osobně jsem se jako malý kluk před 40 roky chodil na Ostravsku dívat na extraligové zápasy, a když přijela Sparta, tak v ní hráli ikony Milan Orlowski nebo Jarda Kunz. Nyní v české extralize hrají matadoři Orlowski, Vy, Korbel a další starší hráči. V zahraničí pořád dobře hrají ikony Primorac, Seive, Persson. Čím to je – mladí nejsou, netrénují, nebo vy jste byli tak výjimečná generace? 
Naše generace žila sportem 24 hodin denně. Stolnímu tenisu jsme dávali úplně všechno. Dnešní generace má spoustu lákadel, která za nás nebyla. Navíc starším hráčům nahrávají změny, jako například počítání do 11 bodů. Dnes hráči hrají maximálně dva zápasy za den, soutěže družstev se hrají pouze do tří vítězných bodů a podobně – to vše nahrává starší generaci a prodlužuje aktivní věk sportovce.

Federer, Jágr, Orlowski, Vy a řada sportovců předvádí ve svém věku vynikající výkony. To dříve nebylo možné. Čím si vysvětlujete, že v pokročilém věku lze dosahovat takových výkonů?
Nejdůležitější je zdraví! Potom láska ke sportu. Aby si člověk udržel vysokou výkonnost i v pokročilém věku, musí stále trénovat. Pokud se mu podaří skloubit tyto věci, potom věk nerozhoduje!

Do kolika let plánujete aktivně hrát?
Dokud mi vydrží a dovolí zdraví. A dokud mě stolní tenis bude bavit.

Aktivně hrajete a zároveň jste reprezentačním trenérem. Co je náročnější?
Určitě funkce trenéra! Jako hráč mám všechno ve svých rukou, jako trenér jsem bohužel často závislý na ostatních a některé věci nemohu ovlivnit.

S další ikonou československého stolního tenisu Milanem Orlowskim jezdíte po světě a předvádíte exhibiční utkání. Nejen, že bavíte diváky krásnými výměnami doplněnými vtipnými poznámkami, ale propagujete stolní tenis. Jak dlouho takto bavíte diváky?
Program naší exhibice jsme vymýšleli asi pět let a v této finálové podobě s ním vystupujeme už přes 25 let!

Kolik exhibicí ročně zvládnete?
V Čechách hrajeme tak desetkrát až patnáctkrát do roka.

Jezdíte i do zahraničí?
Jsme občas pozvaní na velké mezinárodní akce. Byli jsme třeba v Kataru, Kuvajtu, Petrohradě, hráli jsme v Austrálii, na Novém Zélandě, Tahiti, v Americe. Občas jsme k vidění v Německu.

Na jakém nejexotičtějším místě jste hráli?
Na Tahiti. Hráli jsme na betonu – foukalo nám tam, to bylo kruté. Nebyla tam ani hala, jen železná ohrada. Domorodci přijeli auty až do té ohrady a my jsme tam měli na betonu postavený stůl. Nebo jsme hráli pro německou televizi ARD v „Zahradní show“ a tam jsme hráli venku. Modlili jsme se, aby moc nefoukalo, protože míček by tím pádem odletěl až bůhví kam. Byli jsme postavení do prekérních situací, ale museli jsme si vždy poradit tak, aby byli diváci spokojeni.

V Čechách jste hodně známí, co v zahraničí, jak tam reagují diváci?
Hráli jsme po celém světě, ale nestalo se nám, že by naše exhibice měla někde negativní odezvu. Lidé poznají a ocení obtížnost našeho vystoupení a zároveň se dobře baví při jednotlivých legračních číslech. Naše show má kladné ohlasy jak u odborníků, tak i u laiků.

Na exhibicích hrajete místo raketou třeba mobilním telefonem. Jakou nejzvláštnější věcí jste kdy hrál stolní tenis?
Toho bylo! Bota, malá raketa, velká raketa, prkénko na maso, síťka na ryby. Hrát se dá skoro vším, co odráží.

Na exhibicích předvádíte i hvězdy. Jak se udržujete v kondici?
Nic speciálního. Jednoduše trénuji, dělám doplňkové sporty jako po celý můj život. Sport mě baví a hvězdu a podobné akrobatické kousky umím od mládí a dělám je automaticky.

Jak se stolní tenis změnil od devadesátých let, kdy jste patřil k nejlepším světovým hráčům? 
Zrychlil se a je třeba mít oba údery – jak forehand tak backhand – rovnocenné. Rychlost, obratnost a fyzická kondice jsou důležité dnes stejně jako za naší éry!

V minulosti byl stolní tenis v Československu hodně populární. Proč v současné době stolní tenis tak netáhne?
Příležitostí je dost, ale je to složitější, protože je ohromná konkurence. Když dneska děti začínají, rodiče hlavně koukají také na návratnost, popularitu daného sportu. A to je bohužel v konkurenci nově vzniklých sportů, jako je třeba florbal složité. Děti napřed vyzkoušejí všechny možné atraktivní sporty a teprve když neuspějí tam, přivedou je rodiče na stolní tenis.

Škodí stolnímu tenisu i to, že v řadě evropských států hrají naturalizovaní Asiaté, pro něž je stolní tenis doménou?
Zcela určitě. Waldnera nebo Perssona znal každý, ale čínská jména si lidi ani nepamatují. Jsem přesvědčený, že asijská doména nám hodně škodí, ale s tím se momentálně nedá nic dělat. Nevadilo by mi, kdyby hráli za oddíly, ale vadí mi, že hrají i za reprezentační družstva!

Stolní tenis měl za socialismu větší medializaci a popularitu. Například v televizi byl během vánočních svátků turnaj nejlepších československých hráčů, více se o něm psalo. Proč? 
„Buržoazní“ sporty jako tenis a golf tady tenkrát moc zelenou neměly. Stolní tenis byl takový „proletářský“ sport, takže jsme byli hodně na očích. Měli jsme úspěchy a to lidé chtějí vidět! Proto se o našem sportu hodně psalo, například každá evropská liga byla v televizi. Dnes tzv. malé sporty, pokud nemají opravdu výrazné úspěchy, nemají v televizi šanci.

Jste reprezentační trenér. Co byste si přál?
Přál bych si, aby se český stolní tenis vrátil na přední pozice, kam v historii vždy patřil. Bohužel, dobře vím, že žádné velké zázraky se samy o sobě nedějí. Je to jen o tvrdé práci, velké tréninkové dřině, bez toho to zkrátka nejde. Mě samotného moc mrzí, že jsme přední místa opustili. Snad to nebude nadlouho. Myslím si, že máme stále talenty, kteří se poctivým tréninkem mohou vrátit minimálně do evropské špičky.

Váňa, Andreadis, Voštová-Uhlíková, Orlowski, Dvořáček, Panský, Hrachová, Korbel a řada dalších. Myslíte si, že v současné době máme mladé hráče a hráčky, kteří by mohli tyto úspěšné hráče nahradit?
Talenty máme, ale aby se dostaly do absolutní světové špičky, jako hráči, které jstejmenoval, tak to bude opravdu těžké.

Máte dva syny – sportují?
Starší Lukáš hraje také stolní tenis, ale pouze pro zábavu, dal přednost studiu. Má výborné zaměstnání, takže na sport mu zbývá jen velmi málo času. Mladší Jindra se od svých pěti let věnuje sportovní gymnastice. Je mnohonásobný mistr České republiky a účastník světových soutěží. Dnes využívá svých gymnastických dovedností při vystoupeních akrobatické skupiny Loser(s), se kterou úspěšně vystupují u nás i v zahraničí.

A poslední otázka. Vaší zálibou je tenis. Máte na něj čas – jak často hrajete?
Mou zálibou je veškerý sport a rodina. Těším se, až budu učit lásce ke sportu i mou dvouletou vnučku. Na tenis si čas vždycky najdu!